Budeme dnes uvažovat nad 2. čtením. Svatý Jakub v něm mluví o žádostech, které bojují v lidských údech. Pojďme si k těm žádostem něco málo říct.

Asi první věc, kterou bude dobré si uvědomit, je, že mnohé žádosti jsou v našem životě zcela přirozené a zcela dobré: Když má člověk hlad, je to zdravá žádost, která ho upozorňuje, že i tělo musí z něčeho žít. Když má člověk žízeň, je to zdravá žádost, která ho upozorňuje, že je třeba doplnit tekutiny. Když se chce člověku spát, je to zdravá žádost, která ho upozorňuje, že potřebuje odpočinek. To není problém.

Problémem se pro člověka stane žádost ve chvíli, kdy buď přichází v nevhodnou chvíli (řidiči se chce spát za volantem), nebo je nějakým způsobem přemrštěná (vede člověka k přejídání), nebo se vztahuje na něco, na co člověk nemá právo nebo kdy případné vykonání té žádosti dokonce omezuje práva druhého člověka. Taková žádost sama o sobě je obyčejným pokušením. Když člověk nezdravou žádost zvládne, tak nad pokušením zvítězil, když ji nezvládne, když jí podlehne, tak zhřešil.

O dvou nezdravých žádostech dokonce mluví i Desatero. Je to otázka 9. a 10. přikázání: Nepožádáš manželky bližního svého a Aniž požádáš statku jeho.

Tak to 9. přikázání je vcelku jasné: Je tam řeč o té hříšné žádosti, o které Ježíš říká v evangeliu: „Každý, kdo se na ženu dívá s žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci.“ Jak to kdosi hezky řekl: Ta žena sice zůstává nedotčená, ale ten člověk už s ní spal v komůrce svého srdce.

No a 10. přikázání: Aniž požádáš statku jeho. Co si pod tím představovat? I zde je řeč o nezdravé žádosti, ať už ve smyslu žádosti neprávem si přivlastnit něco, co člověku nepatří a zvlášť o nezdravé žádosti, kterou nazýváme závist.

K té závisti trochu víc. Max Kašparů v jedné své knize vtipně píše: Víte, jaký je rozdíl mezi tím, když závidí Američan a když závidí Čech? No – Američan když vidí, že soused má krávu, tak udělá všechno pro to, aby měl krávu taky. A Čech když vidí, že soused má krávu, tak udělá všechno pro to, aby mu ta kráva chcípla.

Ale teď vážně: Co to vlastně je závist a kdy se závist stává hříchem… Není hříchem, když vidím, že někdo něco má (věci, zdraví, schopnosti) a já to nemám a jsem z toho smutný, že se mi téhož nedostává. Hezké to není, ale hříchem to taky ještě není. Spíš je to jen jakési pokušení nebo nedokonalost. O hříchu závisti může být řeč tehdy, když vím, že někdo něco má (věci, zdraví, schopnosti) a já mu to nepřeji.

Dětem to vysvětluji takto: Když budu vědět, že někdo má krásnou vilu s bazénem a s kolotočem a kdykoliv kolem té vily půjdu, tak jsem smutný, že já takovou vilu s bazénem a s kolotočem nemám, to ještě hřích není. Ovšem když budu vědět, že někdo má krásnou vilu s bazénem a s kolotočem a kdykoliv kolem té vily půjdu, tak si budu říkat: „Kdyby mu ta vila chtěla vyhořet…“, pak ano – to už hřích závisti je.

Takže zapamatujeme si: O hříchu závisti může být řeč tehdy, když vím, že někdo něco má (věci, zdraví, schopnosti) a já mu to NEPŘEJI.

A jak se závist léčí? Velice jednoduše. Příroda je krásná tím, že v ní není jenom jedna rostlina, která se všude vyskytuje. V přírodě je mnoho travin, rostlin, květin, dřevin. A tou pestrostí je příroda krásná. A svět nás lidí je krásný právě tím, že nejsme všichni jak podle formičky (a to nejen co do tváře), ale každý jsme jinak obdarovaný Bohem. Každý máme své bohatství. A to je dobré si připomínat. To je lék, kterým se závist léčí.

Závist je úžasná hloupost. A tak kdyby na nás pokušení závisti někdy zaútočilo, kdybychom viděli, že někdo má něco, co nemáme my, že někdo je zdravější než my, že někdo je krásnější než my, že někdo má schopnosti, jaké my nemáme, pak je moc dobře, když člověk v takové chvíli si řekne: Dobře, možná nemám něco, co má druhý. Ale naopak: Kolik je věcí, schopností, záležitostí, které mám já a nemají je druzí!

A nad tím uvažujeme i teď. Kolik toho mám já, co nemají druzí? Možná budeme žasnout nad tím, kolik toho je. A budeme Boha chválit…