Slyšíme dneska v evangeliu, jak Ježíš vyčítá farizeům, že opustili Boží přikázání a drží se podání lidského. Co by Ježíš asi řekl našemu národu, kdysi křesťanskému? Chci vám dnes nabídnout k zamyšlení zkušenost a myšlenky jedné věřící ženy:

Nedávno jsme jeli na mši svatou do malé vesnice nedaleko od nás. Jedinou mši za celý týden v té vesnici. Po revoluci tu opravili kostel. Opravy financovali odsunutí starousedlíci, kteří se po spoustě let mohli vrátit aspoň jako hosté do míst, kde žili jejich předkové. Kostel je krásně opravený. Ale to je vše. Na mši svatou tam přišlo 6 starých lidí, mladý pár snoubenců a my – generačně „mezi nimi“. Na parkovišti před kostelem hrály fotbal děti – tři kluci a dvě holčičky. Kola opřená o zeď kostela. Pak přijelo červené auto. Mladý muž vyhlédl z okénka auta a volal – promiňte, zase jsem se zdržel. Když vylezl z auta, z legrace kopnul do míče a zvolal – góoool. Byl to farář – Polák, z blízké farnosti. Děti si kola a míč odložily v předsíni kostela a za chvilku začaly rozsvěcovat svíčky a jedna z holčiček běžela na kůr. U oltáře stál mladý kněz, vedle něj jeden kluk a jedna holčička v ministrantském. Druhý kluk byl kostelník, třetí seděl v lavičce a tvořil s námi „lid Boží“. Do party vzali ministranti i našeho Péťu. Pohled na kluka, kterému z ministrantské suknice vykukovaly nohy v kopačkách a na holčičku, ještě uřícenou, která si rozcuchané vlasy narychlo sepnula a ozdobila sponečkami, byl legrační. Ta nahoře hrála na varhany jen pravou rukou doprovod k mešní písničce. Zpívat se k tomu dalo docela dobře. Pan farář byl rád, že můj manžel byl ochoten číst čtení. Jedna z těch holčiček mi při loučení řekla: Pan farář je fajn, tak sem chodíme.
Byli jsme loni v Praze. V kostele na Malé Straně jsme rodinám našich holek kupovali malou sošku Jezulátka. Postavili jsme se do dlouhé fronty lidí, kteří chtěli stejně jako my ty sošky požehnat. Byli jsme tam jediní Češi. Ten kněz přecházel z italštiny do francouzštiny a španělštiny.

Co se to stalo s vírou v naší zemi? Proč se ztratila z rodin, kde po staletí byla? Jak ji získat zpět? Může být prvním krůčkem nadšení z dobrého kněze, nebo zaujetí krásnou hudbou, uměním, povzbuzení ze společenství mladých lidí…..? Nevím. Při návštěvě Svatého otce jsme na začátku mše svaté zpívali písničku „Pane, uzdrav svou zem, slyš nářek náš a obrať k sobě národ náš“ a na závěr „svatý Václave.., pros za nás Boha…, nedej zahynouti nám, ni budoucím“. Zpíváme, že nezhyne rod, jenž věřit nepřestane… Ještě, že v té písničce není, co bude s rodem, který věřit přestal.

Takhle to dneska leckde opravdu je. Nedejme si vzít, že u nás je to jiné. Se začínajícím novým školním rokem moc prosím: Nezapomeňte všecky děti a mládežníky zase přihlásit do náboženství a veďte opravdu všechny k poctivému životu s Ježíšem. A my, kteří víme, na které straně stojíme, nebojme se třeba i přitlačit. Přece když dítě řekne, že nebude chodit do matematiky, protože ho to tam nebaví, také mu na to neskočíme. Ono to je o prioritách. O tom, co pokládáme za důležité my. Jestli něco pokládáme za důležité, tak k dobru dětí třeba i „přitlačíme na pilu“. Proč bychom se měli bát, že by uškodila náročnost a pevnost ve výchově k životu s Ježíšem? Jistě: Cílem je vybudovat osobní vztah. Ale děti napřed musí cítit, že tu o něco jde. Ale nejprve to musíme cítit my.

Nedejme si vzít to, co tady máme! Nedejme si lacino vzít to, co naši předkové těžce budovali a z generace na generaci i za cenu těžkých obětí předávali. Ať se jim jednou můžeme podívat do očí. Moc o to prosím…