Končí dnes v evangeliu četba Ježíšovy eucharistické řeči. Ježíš nabízí sebe v Eucharistii a mnoho učedníků říká: „To je tvrdá řeč! Kdo to má poslouchat?“ A odcházejí. Ježíš se těch svých dvanácti nejbližších ptá: „I vy chcete odejít?“ – Nádherně odpovídá Petr: „Pane, KE KOMU půjdeme?“

Člověk by i šel. Ale kam? Na letošní charismatické konferenci řekl P. Vojtěch Kodet i tato slova: Přestat se dívat Ježíšovi do očí a zůstat sám se sebou a s tím, co mě od Boha oddaluje – to je předobraz pekla. Ano, právě o to jde po celou věčnost v pekle: Zůstat bez Ježíše, zůstat sám se sebou a s tím, co mě od Boha oddaluje. Ale předchuť toho může člověk prožívat už tady na zemi. Hodně lidí odchází i dnes. I od Ježíše v Eucharistii. Z různých důvodů. Přestávají se dívat Ježíšovi do očí a zůstávají sami se sebou a s tím, co je od Boha oddaluje. Předobraz pekla.

Ať nás povzbudí i příběh, který byl původně napsán pro děti, ale on může stejně tak oslovit i nás dospělé. Je to literární příběh a není to literární příběh. On se totiž v mnoha podobách a s různými aktéry odehrává dodnes.

Lukáš a Ondra jsou ministranti. Pan farář je vede k tomu, aby chodili každý měsíc ke svátosti smíření. Oběma se do zpovědnice nikdy moc nechce. Říkat na sebe hříchy není nic příjemného. Ale vždycky jdou. Jaké pohlazení pak cítí po zpovědi a při následném svatém přijímání! Přímo prožívají, jak v nich roste láska k Pánu Ježíši. Blíží se první pátek v měsíci a Ondra navrhuje kamarádovi: „Zastavím se pro tebe, dneska bychom mohli jít ke zpovědi.“ – „Já tentokrát nejdu.“ – „Proč? Chodíš přece na každý první pátek.“ – „Půjdu později,“ odsekl Lukáš a převedl řeč na právě skončené kolo hokejové ligy.

Na první pátek přistupují všichni ministranti ke svatému přijímání. Lukáš zůstává sám bez Pána Ježíše. Je mu to líto. Ze sakristie vybíhá rychle ven, aby se s nikým nemusel bavit. Také doma zalézá do svého pokoje a s nikým se nebaví. Cítí neodbytný vnitřní hlas: Běž se vyzpovídat. Odpovídá: Ne, nejde to. I kdybych dokázal na sebe říct svůj hřích, nemohu se změnit. Svědomí namítá: Ale takhle nemůžeš ani ke svatému přijímání… Je mu do breku.

Doma, ve škole i v sakristii je Lukáš jiný než dosud. Nejhůře je mu, když nemůže ke svatému přijímání. Cítí, jak jeho duše ztrácí lásku k Pánu Ježíši. Po mši svaté k Lukášovi přistupuje pan farář, obejme ho kolem ramen a zeptá se ho: „Lukáši, nedáme to spolu dohromady?“ Lukáš neprotestuje, přikleká ke zpovědní mřížce a všechno na sebe po pravdě říká. Kněz mu radí, jak z bludného kruhu ven. Po rozhřešení jde s Lukášem ke svatostánku a podává mu tělo Kristovo. Chlapec cítí krásu této chvíle. Má Ježíše u sebe a cítí, jak ho má rád. Přitom slibuje Pánu Ježíši: „Už nikdy bez tebe. Bez svatého přijímání se nedá žít.“

Tak ať nás ty myšlenky provázejí: Šel bych, ale kam?! Přestat se dívat Ježíšovi do očí a zůstat sám se sebou a s tím, co mě od Boha oddaluje – to je předobraz pekla. A zůstat u něho nebo se k němu vrátit – to je předobraz nebe…