I dnes v evangeliu pokračujeme v četbě Ježíšovy Eucharistické řeči. Budeme ještě dnes i my pokračovat v našich rozjímáních o Eucharistii. Kdosi krásně řekl, že o tom, co je mezi člověkem a Ježíšem, svědčí mj. i počet a vroucnost svatých přijímání. Nejenom počet, ale i vroucnost.

Uvažujeme nad myšlenkou: Vzácný jsi pro mě, Pane můj. Před třemi a dvěma týdny jsme mysleli na ty vnější věci, kterými dáváme Ježíši najevo, že je pro nás vzácný (zapojení se do liturgie odpověďmi a zpěvem, čistota a výzdoba kostela, čistota ve svatostánku, čistota oltářních plachet, kalichového prádla, liturgických oděvů, naše oblečení ke mši svaté …). Minulou neděli jsme uvažovali nad tím vnitřním, čím dáváme Ježíši najevo, že svatá Hostie není hašlerka, ale že je to On sám, který je pro nás vzácný (poctivé sebezkoumání, péče o stav duše, když Eucharistii přijímáme – tedy duše naplněná vírou v živého Ježíše přítomného Eucharistii, duše bez těžkého hříchu).

Dnes bych k té myšlence „Vzácný jsi pro mě, Pane můj…“ rád přidal ještě dvě věci. Bude to právě nejen k tomu počtu, ale i k vroucnosti našich svatých přijímání. A to je otázka naší přípravy na přijetí Ježíše ve svaté Hostii a naší vděčnosti za přijetí Ježíše ve svaté Hostii.

Mon Calepin ve své knížce Den co den píše i tato slova: Ze zkušenosti víme, že výsledek a účinnost akce závisí hlavně od přípravy. Ani při svatém přijímání tomu není jinak. Ale kdo ze smrtelníků se může dostatečně připravit na tak veliký okamžik? Kdo pozakrývá nepořádek svého domu před Hostem, který zná každou tajnost? Kdo se odváží povědět: „Pane, hleď, už jsem čistý“? Ne, nikdy se nebudeme moci dokonale připravit na příchod nebeského Hosta. Ale pozor! Nemoci se připravit neznamená rezignovat a nepřipravit se vůbec. Naopak: To znamená připravovat se tak, jak jen síly stačí a okolnosti dovolují.

Tak jistě: Připravujeme se tím vším, o čem už tady byla řeč a zvláště tím pohledem do svého nitra, jestli je tam víra, jestli tam není závažný hřích, připravujeme se také na začátku mše svaté lítostí nad svými hříchy, připravujeme se zapojením do liturgie, odpověďmi, zpěvem. Ale přesto je moc dobře, když člověk třeba ještě v té řadě ke svatému přijímání řekne Pánu Ježíši něco osobního, pozve ho, řekne, že se na Ježíše těší, že jej zve.

No a pokud jde o poděkování po svatém přijímání, Mon Calepin píše tato slova: Nestačí se však jen zbožně připravovat před svatým přijímáním, nýbrž je potřeba, abys setrval ve zbožnosti i po přijetí Svátosti. Vždyť po svatém přijímání se nevyžaduje menší bdělost, než bylo před ním třeba zbožné přípravy. Neboť dokonalá usebranost po svatém přijímání je opět nejlepší přípravou k dosažení větší milosti. Člověk ztrácí schopnost pro přijetí milosti právě tím, když hned po svatém přijímání se příliš oddává vnějším potěšením… Zůstaň spojen se svým Bohem, neboť máš toho, koho ti nemůže vzít ani celý svět.

Jistě: Je dobré po svatém přijímání zapojit se dál do zpěvu a liturgie a koneckonců vším dobrým, co člověk potom bude dělat, bude sloužit Ježíši, ale přesto je dobré, tak jako člověk osobně Ježíše pozval, tak hned po svatém přijímání mu kratičce osobně poděkovat, říct mu, že ho mám rád, že je pro mě vzácný, poprosit ho, předložit mu, co neseme ve svém srdci.

Nezapomeňme: O tom, co je mezi člověkem a Ježíšem, svědčí mj. i počet a vroucnost svatých přijímání. Nejenom počet, ale i vroucnost. A k té vroucnosti patří i osobně Ježíše pozvat i osobně mu poděkovat.

Na závěr přirovnání z běžného života: Když někomu něco vzácného dám a budu vidět, jak si člověk toho váží, jak se na to těší, jak potom projevuje vděčnost, tak rád dám znovu a třeba i ještě víc. Ježíš nabízí sebe jako jedinečný zdroj energie do našich životů. Když uvidí touhu, když uvidí vděčnost, i on bude dávat stále znovu a stále víc…