V evangeliu dnes nasloucháme pokračování Ježíšovy eucharistické řeči. Budeme i my pokračovat v zamyšleních nad naším prožíváním Eucharistie. Minulou neděli jsme uvažovali nad myšlenkou: Vzácný jsi pro mě, Pane můj… Uvažovali jsme nad tím, jak i zvnějšku dáváme najevo, že Ježíš v Eucharistii je pro nás vzácný: pokleknutím, oblečením, péčí o krásu, čistotu, ušlechtilost toho, co se ke slavení a uchovávání Eucharistie používá, atd.

Samozřejmě jak je nebo není pro nás Ježíš v Eucharistii vzácný, to dáváme najevo především tím, jak moc toužíme ho v Eucharistii přijímat. O tom byla řeč už mnohokrát. V dnešním zamyšlení bych chtěl spolu s vámi uvažovat nad tím, jak Ježíše dobře přijímat. Právě proto, že je vzácný. Jak to říkal jeden starý pan farář: Svaté přijímání není hašlerka…

Můžeme totiž v církvi sledovat dva extrémy: Jsou lidé, kteří se Eucharistii vyhýbají (a někdy to není jenom proto, že chybí víra, nebo touha nebo proto, že je člověku milejší hřích, někdy je to i z určitého strachu) a jsou lidé, kteří opačně – když se dává, tak berou a když chodí všichni, tak chodí taky.

Dětem říkávám, že s Eucharistií je to jako s plynem: Když s ním budeš zacházet opatrně, bude ti sloužit. Když si s ním budeš dělat, co chceš, zničí tě. Pojďme si přečíst přímo z Bible – z 1. listu Korinťanům – Boží slovo na toto téma: Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají.

Tak to jsou silná slova. Proto také při větších církevních slavnostech, kde je větší počet lidí, kteří ani třeba moc nejsou věřící a jsou přítomni spíše ze společenských důvodů, a kde hrozí, že když jdou všichni, tak půjdou „pro oplatek“ taky, má se před svatým přijímání číst komentář, kdo ke svatému přijímání může a nemůže. Pojďme si přečíst ten komentář: Ke svatému přijímání mohou přistoupit ti, kdo jsou členy katolické církve, opravdově věří v přítomnost Ježíše v Eucharistii, od poslední platné zpovědi se nedopustili těžkého hříchu a zachovávají křesťanské zásady, ke kterým patří také církevně uzavřené manželství.

Členy církve jsme. Ale to zdaleka není vše. Důležitým předpokladem je víra. Pokud by člověk šel ke svatému přijímání a nevěřil by, že k němu přichází živý Ježíš, pokud by si šel opravdu jen „pro oplatek“, tam by skutečně platilo slovo Boží obsažené v Bibli: Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.

No a dalším předpokladem je, aby si člověk od poslední platné zpovědi aktuálně nebyl vědomý žádného těžkého hříchu. (Připomeňme si, že těžký hřích, který ruší naše přátelství s Bohem, máme tehdy, když se plně vědomě a plně dobrovolně proviníme v něčem závažném.) Kdyby člověk vědomě se závažným hříchem chodil ke sv. přijímání, ničilo by ho také. „Odsouzení sobě jí a pije…“ Někteří lidé se pozastavují nad tím, proč nemohou (třeba aspoň někdy) ke svatému přijímání ti, kdo spolu žijí bez křesťansky uzavřeného manželství, tzn. lidé intimně žijící spolu v civilním manželství nebo „na hromádce“, nebo před manželstvím. Někteří říkají: „Přece když se vyzpovídají, tak by ke svatému přijímání mohli.“ Pozor! K odpuštění je potřeba obrácení. Jenže tito lidé se většinou obrátit nechtějí. Většinou chtějí spolu intimně žít, i když před Bohem sobě nepatří. Chtějí v tomto způsobu života pokračovat dál. A bez obrácení není odpuštění a bez odpuštění nemohou ke svatému přijímání. Musejí si udělat pořádek ve svém vztahu.

Takže víra v Eucharistii a duše bez závažného hříchu – to jsou podmínky k dobrému svatému přijímání, které bude člověka budovat. Přijímání Eucharistie bez víry nebo se závažnými hříchy bude člověka ničit. Proto se máme napřed zkoumat, případně využít svátost smíření. Máme v tom sebezkoumání být poctiví, ale na druhou stranu zase ne úzkostliví. Od svatého přijímání vylučuje opravdu jen nevíra v přítomnost Ježíše v Eucharistii a jistota, že jsem se dopustil závažného hříchu, který mi ve svátosti smíření ještě nebyl odpuštěn. Lehké hříchy od svatého přijímání neodlučují. Stejně tak pokud by člověk měl jen otazníky, jestli se náhodou v něčem nemohl třeba i závažně provinit, tak ke svatému přijímání může. U těchto pochybností nebo u lehkých hříchů platí: Lituj z lásky k Bohu, obnov dobrá předsevzetí a ke svatému přijímání klidně běž, abys měl sílu bojovat dál.

Pokračování příště…