Jako odpověď dnešního žalmu jsme zpívali slova: „Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine!“ V evangeliu vidíme Ježíše, jak sytí zástupy sice rozmnoženým, ale zatím stále jen obyčejným chlebem, aby později udělal zázrak ještě větší, aby sytil od té chvíle milionové a miliardové zástupy proměněným chlebem, sebou samým v Eucharistii.

Slyšeli jsme v dnešním 2. čtení, jak nám sv. Pavel připomněl: „Žijte způsobem hodným toho povolání, kterého se vám dostalo.“ Mohli bychom nad touto větou uvažovat v celé její šíři: Žít způsobem hodným našeho povolání k víře, k životu s Ježíšem. Můžeme ale dnes uvažovat třeba jen nad tím žít způsobem hodným toho, že Ježíš se nám dává v Eucharistii, že se s ním živým můžeme setkávat. K přijímání Ježíše v Eucharistii zde již zaznělo mnoho. Dnes bych vám rád nabídl pár impulsů právě ke slavení Eucharistie, ke slavení mše svaté.

Moc důležitá je i příprava na slavení mše svaté. Už kdysi jsme si říkali: Kdybychom si třeba netroufali jít ke sv. přijímání, můžeme jít před mší svatou ke svaté zpovědi. To je ta nejkrásnější příprava. Ale já zde dnes chci mluvit o té úplně obyčejné rovině naší přípravy.

Moc důležité je třeba i to přicházení na mši svatou včas. Traduje se, jak tady byl kdysi na zástup jeden kněz, že řekl farníkům: „Když přijdete na mši svatou akorát na začátek, tak už jste přišli pozdě.“ Je tomu asi tak, jako kdyby nás nějaká významná osobnost, které si vážíme, pozvala na večeři. Představte si, že by nás třeba pozval na večeři náš vzácný papež František. Určitě bychom udělali maximum pro to, abychom nepřišli pozdě, a jsem přesvědčen, že bychom udělali i maximum pro to, abychom nepřišli ani na poslední chvíli. Určitě bychom neriskovali a neříkali: No co, stihnu – stihnu, nestihnu – přidám se později. Přišli bychom s předstihem, abychom nezmeškali. A tady nás zve někdo mnohem větší, než milovaný papež. Tady nás zve ten Největší – sám Boží Syn. Tak tady bychom „tím tuplem“ nejen neměli přicházet pozdě, ale naopak: Je dobře přicházet s předstihem, abychom se na mši svatou mohli připravit, abychom si mohli v klidu uvědomit, proč tu jsme, co tu chceme, s kým se tu chceme setkat a také abychom si připravili liturgii mše svaté, nejčastěji zpěvy.

Vzpomínám na vzácného kněze P. Josefa Olejníka, který nás na bohoslovecké fakultě učil liturgický zpěv. Ten nám bohoslovcům často připomínal: Mše svatá je největší událost ve vesmíru. Je to zpřítomnění oběti Pána Ježíše na kříži. Ježíš za nás, za mě umírá. To nesmíme odbýt. Tam musíme dát to nejlepší. Často také připomínal: My nezpíváme KE mši svaté (něco navíc). My zpíváme mši svatou. Ty zpěvy (i ty z kancionálu) – to je součást mše svaté. Když zpíváme my, zpívá s námi celé nebe, všichni andělé, všichni svatí. To nesmíme odfláknout!

A když P. Olejník potom zemřel, zaznělo nad jeho rakví: Otec Olejník učil zpívat nejen bohoslovce. On často před mší svatou předstupoval i před lidi v kostele, vždycky kratičce vysvětlil text, který se měl zpívat, pak ho nacvičil a lidé zpívali jako o život. Pan biskup Hrdlička řekl: A to je přesné. Jako o život. Protože tady o život jde. O život Ježíšův, o život, který na kříži vykrvácel, o život Boží, který právě skrze mši svatou, skrze Eucharistii se vlévá i do nás.

Žijme způsobem hodným i toho, že Ježíš se nám dává při slavení Eucharistie. Přicházejme na mši svatou včas. Nejen v tom smyslu, že nebudeme přicházet pozdě, ale i v tom smyslu, že budeme přicházet s předstihem, že připravíme sebe, připravíme liturgii, zapojíme se do zpěvů. Při každé mši svaté prožíváme největší událost ve vesmíru. Celé nebe ji prožívá s námi. A bude to i vyjádřením naší víry v Eucharistii, vyjádřením naší vděčnosti za to, že Ježíš se nám v Eucharistii dává.