Někdy dávám svým přátelům k dobru otázku, jestli vědí, co je to „hovadský hřích“. Většinou nevědí. Tak jim pak v legraci vysvětluji, že jsme se kdysi sice učili rozlišovat hříchy na lehké a těžké, ale že já dělím hříchy do tří kategorií: hřích lehký, hřích těžký a hřích hovadský. Lehký hřích – to je třeba nějaká konvenční lež, těžký hřích – to je třeba svévolná vražda a hovadský hřích – to je když v neděli ve tři hodiny odpoledne někdo zazvoní na faře s tím, že potřebuje potvrzení o křtu.

My jsme dneska Ježíše v evangeliu viděli po vyčerpávající práci: Apoštolové se vracejí z pastoračních cest. Vypravují Ježíšovi všecko, co dělali a čemu učili. Do toho přichází tolik lidí, že ani nemají čas se najíst. Prostě vyčerpávající záležitosti. Tak Ježíš chce s apoštoly odjet někam na opuštěné místo, aby si odpočinuli. Nasednou na loď, lidé vidí směr, kam plují, tak se tam seběhnou, jsou tam dřív než Ježíš s apoštoly. Tak nějak se zahanbením jsem si uvědomil, že teda fakt nevím, jak bych to rozchodil, kdybych byl vyčerpaný, potřeboval bych na chvíli „vypnout“, tak bych někam odjel a lidi by to vytušili a tam by si na mě v celých zástupech počkali, že zase něco potřebují. Evangelista Marek říká: „Když Ježíš vystoupil, uviděl veliký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře. A začal je poučovat o mnoha věcech.“

To evangelium nám zase ukazuje kus Boží něhy. Ten Boží soucit s člověkem. Jednak tím, jak Ježíš zve svoje přátele – apoštoly, aby si odpočinuli. I ti apoštolové toho měli „plné brejle“. A Ježíš to věděl. A pak také tím, jak Ježíš vystupuje z té lodi a vidí ten zástup: lidi unavené, skleslé, ztrápené. Bylo mu jich líto. Věnoval se jim dál.

A my si můžeme skrze Boží slovo dnešní neděle znovu uvědomit tu Boží něhu, Boží starost o nás. My nejsme odkázáni jenom na pana faráře, jestli zrovna je doma nebo není doma, jestli se zrovna může nebo nemůže věnovat, jestli zrovna je unavený nebo není unavený. Ježíš ve Starém zákoně přislíbil a Novém zákoně naplnil, že on sám bude pást, on sám se bude starat. Jde jenom o to dovolit mu, aby se o mě staral. Kdykoliv mohu za ním. Ježíš je mi blízký na vzdálenost jedné modlitby.

Jak už jsme si to říkali před nedávnem: Mohu za Ježíšem v Eucharistii. Zvláště přes léto je kostel otevřený i během dne. Na Svatém Hostýně mají dokonce dnem i nocí v bazilice zapnutou webovou kameru zaměřenou na oltář. I v noci se člověk může několika kliknutími tam přenést a být na tom posvátném místě s Ježíšem a s Marií. A ještě dál: Třeba takový P. Šuránek – dlouholetý vzácný spirituál Kněžského semináře – jeho životopis zachycuje, jak když byl za komunistů ve vězení, tak tam, v tom vězení, často klekával a v duchu se přenášel před svatostánek kostela, ve kterém působil a konal tak adoraci. Zdi ani vzdálenosti nás od Ježíše nedělí.

Nezapomeňme na to: Kněze možná zastihnu nebo nezastihnu, možná se mi bude moc věnovat nebo možná teď ne, až o něco později. Ale kněz je stejně jenom nástroj. Ten, kdo pase – to je Ježíš. A ten je k dispozici 24 hodin denně. Ten je blízký na vzdálenost jedné modlitby. Jde jen o to dovolit mu, aby se o mě staral…