Hospodin mě pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu, obvázat ty, jimž puká srdce… Tak to zaznívá v dnešním 1. čtení. To je předpověď o Ježíšovi. On nepřišel, aby si pokojně s Josefem hobloval prkna v té tesařské dílně. On přišel hlásat Otce, on přišel ukázat Otce. To byla ta radostná zvěst. To bylo to, co obvazovalo lidská srdce. A toto poslání svěřil učedníkům. Nejprve těm dvanácti a potom dalším dvaasedmdesáti, jak o tom vypráví dnešní evangelium, a ten úkol svěřuje všem učedníkům všech dob přes sv. Cyrila a Metoděje až po naši dobu. Bude dobře se ptát: Co asi v tom sv. Cyrilu a Metodějovi bylo, že dokázali opustit to území, které už tehdy bylo velice kulturní a vzdělané a nést Krista do doslova barbarské země? Co asi v tom sv. Cyrilu a Metodějovi bylo, co otvíralo srdce těch barbarů?

Vyprávěla jedna katechetka, jak připravovala děti k 1. sv. přijímání a jak probírali jednotlivé části mše svaté, až se dostali k tomu vyslání, kdy Ježíš nás posílá, abychom to, co jsme přijali, nesli tomuto světu: „Jděte ve jménu Páně!“ Ty děti říkají: „No dobře, ale kam máme jít?“ A tu katechetku nenapadlo nic lepšího, než že jim řekla: „No do světa!“ A ty děti říkají: „Ale my nikam nechceme, my chceme zůstat doma!“

Možná cítíme, že ten problém je hlubší. Možná cítíme, že to není jenom problém ne zrovna úplně šťastně vybraného pojmu. Možná cítíme, že je to problém, který se dotýká i mnohých nás, že my mnozí vlastně nikam nechceme, že my mnozí si chceme spíš tak jenom spokojeně pěstovat tu svoji víru na tom svém dvorku a to nám stačí. Náš papež František řekl před časem tato slova. Řekl: „Evangelizace je důvodem existence církve. Církev, která žije jen pro sebe, ztratila smysl své existence.“ To je hrozně silný výrok. Ale je to tak.

To zápecnictví v církvi má mnoho důvodů. Ale nemusí to být jenom o tom, že se nám nechce a že jsme unavení a že toho máme moc a že si potřebujeme odpočinout. To zápecnictví může být i znamením toho, že v našem životě s Bohem něco podstatného chybí. Víte, to není o tom, že budeme druhým vyzvánět u dveří a nahánět lidi do církve. Ježíš nepotřebuje agitátory, ale ty, kdo milují Boha a proměňuje to jejich život. Ježíš je ten, který klepe, a když mu člověk otevře dokořán, když ho Ježíš naplní, když se Ježíš dotkne jeho života, když Ježíš jeho životu dá směr a cíl, tak potom už tak jaksi logicky člověk si to nechce nechat jenom pro sebe. Ale jde o víc! Z člověka to vyzařuje. Když je člověk zamilovaný, je to poznat. Mezi všemi unuděnými a znavenými tvářemi ostatních lidí je zamilovaný člověk poznat. Ten člověk září. A stejně když člověk před všemi těmi nabídkami světa, ze kterých je dneska tolik lidí úplně „paf“, otevře svoje srdce dokořán Bohu, když člověk má v sobě Boha, když Bůh mění jeho život, to se nedá utajit. To z člověka září! Potom lidé sami řeknou: Čím to je, že ten člověk je pořád plný pokoje? Jak je to možné, že ten člověk se pořád usmívá? Jak je to možné, že po tom všem, co jsi prožila, jsi pořád plná optimismu a naděje? A potom člověk může říct: „Mám Boha!“

Tak to bylo se sv. Cyrilem a Metodějem. Měli Boha. Něco s ním prožívali. To je vedlo k tomu, že opustili svoji zemi a šli k barbarům. Měli Boha. Bůh z nich vyzařoval. To jim otvíralo u těch barbarů srdce.

I my máme Boha! Jenom ho vpustit, otevřít mu dokořán, nechat se jím naplnit. Potom on bude měnit i naše životy a my si to nebudeme chtít nechat pro sebe. A bude to z nás vyzařovat a to bude to nejkrásnější svědectví, to nejúčinnější hlásání, bude to obvazovat srdce tolika lidí, kteří žijí bez víry, bez naděje. To je krásné poslání, které měli nejen sv. Cyril a Metoděj, ale které Ježíš svěřuje i nám…