Dnešní evangelium nás učí být lidmi víry. Nejenom víru mít, ale víru ŽÍT. Krásně to kdysi vyjádřil sv. Řehoř z Nyssy, když řekl asi toto: Šťastný není ten, kdo o zdraví všechno ví, ale ten, kdo zdravý je. Co by to pomohlo, kdyby někdo zpíval ódy na zdraví, ale byl přitom nemocný?!

A tak je to i s naší vírou. Zpívat nebo recitovat vyznání víry – to je pěkné. Ale pokud z toho dnes a denně nežiji, tak je to k ničemu.

Víte, co je jedním z velkých nebezpečí pro nás křesťany? Že se totiž budeme snažit věci víry podřídit svému rozumu. Ne že by věci víry neměly rozumový základ! Mají hluboký rozumový základ. A je dobře si věci víry přibližovat rozumem. Ale je také důležité vědět, že Bůh se nevyčerpává v hranicích našeho rozumu a naší logiky. Bůh nejvíc působí za jejich hranicemi. A je třeba mít tu odvahu risknout jít za hranice své logiky s ním.

Když Ježíš přišel k Lazarovu hrobu a chtěl, aby jeho přátelé odvalili od hrobu kámen, to šlo za hranice lidské logiky. Proč by to dělali, když už tam Lazar byl čtyři dny?! Ale právě proto, že to udělali, tak se setkali se zázrakem jeho vzkříšení. Stejně tak v dnešním evangeliu: Jairova dcera zemřela. Ale Ježíš jde za hranice lidské logiky. Z jeho pohledu to dítě jen spí. Oni se mu vysmívají. Ale Ježíš otci říká: „Neboj se, věř!“ A on tu dívku vzkřísí. On udělá to, co v ohrádce lidské logiky nikdo nečekal. Podobně ta nemocná žena: Dotknout se Ježíšových šatů – to je nesmysl! Ale ona jde za hranice lidské logiky, protože tam je Boží moc. A je uzdravena.

O to jde v naší víře: Jít s Ježíšem i za hranice naší lidské logiky, protože tam působí Boží moc nejvíc.

Možná si vzpomínáte, jak jsem kdysi otiskl ve farním časopise svědectví jedné paní katechetky, která učila náboženství. Přišla do hodiny. Kluk, který jinak býval veselý, byl nezvykle vážný, smutný. „Jirko, co se Ti stalo?“ – „Mně nic, ale dědeček je nemocný a moc ho to bolí.“ – „Chceš, abychom se za dědečka společně pomodlili?“ Tak se za něho modlili. Modlili se, ať mu dá Pán Bůh sílu, ať mu pomůže. Když potom šla z náboženství domů, tak si říkala: Proč jsem neměla odvahu modlit se za dědečkovo uzdravení? Proč jsem neměla odvahu modlit se za to, aby dědeček neměl bolesti? Měla jsem strach, že by Bůh mohl zklamat tu pučící dětskou víru? Vyprávím dětem o Ježíšových mocných skutcích. Ale proč rozlišuji mezi Ježíšem tehdy a teď?! Vždyť on je přece pořád stejný! On nemá dneska menší moc!

Hezky to říkal Elias Vella: Jestli za mnou přijde člověk s rakovinou a bude mě prosit, ať se modlím za jeho uzdravení, tak i kdyby lidsky vzato ten člověk už neměl šanci na uzdravení, tak já musím mít odvahu se modlit i za jeho uzdravení, protože Bůh nepůsobí jenom v ohrádce toho, co se nám jeví jako logické a možné.

Ano, i dnešní evangelium nás učí být lidmi víry: Vědět, že Bůh působí i (a zvláště!) za hranicemi lidské logiky a mít odvahu vydat se tam s ním. O tu odvahu prosme…