Browse By

PROMLUVA ZE SLAVNOSTI NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ (B) – ZKUŠENOSTI S EUCHARISTIÍ

V dnešním druhém čtení jsme slyšeli přání sv. Pavla, ať Bůh osvítí naše srdce, abychom pochopili, jaké poklady máme v dědictví, které nám nechal. Sv. Pavel nám přeje, ať pochopíme, jak se na nás ukazuje nesmírně veliká Boží moc působením jeho síly.

Uvažujeme o těchto nedělích nad Eucharistií. O ní ta slova sv. Pavla platí eminentním způsobem: Ježíš nám nechal sám sebe v Eucharistii jako dědictví. To byla jeho poslední vůle před smrtí, před ukřižováním! A je to poklad. Protože tady je živý Ježíš. S veškerou svojí mocí. S vše-mocí. S všemohoucností.

Minulou neděli jsme uvažovali nad rozumovými argumenty, proč věříme a proč věříme právem, že Ježíš je skutečně přítomný živý v proměněné svaté Hostii. Slíbil jsem, že dnes si řekneme něco o zkušenostech s Ježíšem v Eucharistii. Nechci tady mluvit dnes o zkušenostech s přijímáním Ježíše. Chci tady mluvit „pouze“ o zkušenostech s Ježíšem v Eucharistii, když člověk za ním „pouze“ s vírou přichází a prodlévá v jeho blízkosti. Chci vám nabídnout tři zkušenosti tří současných kněží. Prvním z nich je generální vikář naší diecéze o. Martin David. Ten kdysi v opavském farním časopise otiskl tuto svoji zkušenost:

Před osmi lety jsem se zúčastnil setkání animátorů mládeže v polském Olszstyně. Dny tohoto setkání byly přímo nabity duchovnem – katecheze otců biskupů, modlitby, pouť do Czenstochové. Netušil jsem ale, že ten největší zážitek mě teprve čeká. Nastal pátek – den odjezdu a všichni, kromě mě, sbalili své batohy. Já jsem zůstával. Měl jsem za úkol vyčkat do pondělí, kdy měl přijet kamión a odvézt všechen materiál, který jsme od nás z republiky přivezli. Přede mnou byly dva dny čekání. Zůstal jsem sám v exercičním domě, který byl ještě před chvílí plný lidí. Byl tu sice jeden polský kněz, ale ten měl své povinnosti, takže neměl čas se mi věnovat. Nevěděl jsem, co mám dělat. Začal jsem si číst, ale po chvíli jsem knížku zavřel. Půjdu se projít, řekl jsem si, a vyrazil do parku, kterým byl dům obklopen, ani tam jsem však dlouho nevydržel. Pořád jakoby mi něco chybělo. A pak jsem oknem v přízemí zahlédl červenou zář věčného světla v kapli. Vešel jsem do kaple. Připadalo mi jako bych vkročil někam, kde to dobře znám, jako bych byl doma. Klekl jsem a úplně zapomněl na čas. Nevím, kolik hodin jsem tam strávil, ale vím, že jsem odcházel pozdě v noci. Sobotu a neděli jsem pak prožil téměř celou v kapli před svatostánkem. Cítil jsem tam Boží blízkost, pokoj, radost, lásku. Ty dva dny mi daly nejvíc z celého setkání. Tam jsem si začal uvědomovat, že mě Pán volá do své služby.

Stejně tak bývalý spirituál Kněžského semináře o. Adam Rucki vzpomínal na to, ať už působil ve farnostech nebo v semináři, když byly mezi mladými problémy, tak otevřel svatostánek, vedl je k adoraci. A věci se měnily.

A známý exercitátor a exorcista P. Elias Vella říká:

Nejkrásnější modlitba je tehdy, když přicházíme před Pána, setrváváme před ním v tichu a díváme se na něho. Čím méně v modlitbě mluvíme, tím lépe se modlíme. Představte si malou holčičku, která přichází za svou maminkou, nic neříká, jen se jí dívá do očí. To je nejkrásnější setkání dítěte a matky. I vy se tedy zahleďte na Ježíše, zůstaňte v jeho přítomnosti a nic neříkejte. Můžeme říct, že se tak opalujeme před Bohem. Když se opalujeme, nepřemýšlíme o Slunci. Ale po hodině opalování zjistíme, že jsme se změnili. Když přicházíme před Eucharistii a setrváváme před ní, měníme se, i kdybychom při tom spali. I to může být modlitba, protože během ní absorbujeme moc, která z Eucharistie proudí…

No – na sluníčko si musíme dávat trochu pozor, aby nás nespálilo. Eucharistie nás nespálí. Tam můžeme být, jak dlouho chceme. Eucharistie mění člověka. A zvlášť jestli máš problémy, choď za Ježíšem v Eucharistii. Jestli člověk s vírou prodlévá před Ježíšem, on sám věci i člověka mění. Tím spíš, když jej člověk s vírou a s čistým srdcem přijímá.

Jak toho využít, o tom zase příště…