Slíbil jsem, že budeme trochu víc uvažovat nad Eucharistií, nad živým Ježíšem, který se ve svaté Hostii vkládá do našich životů. I to dnešní druhé čtení k tomu přímo vybízí: V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli ŽIVOT SKRZE NĚHO. Eucharistie není jenom symbol. Není to jenom obřad. Je to živý Ježíš. A skrze živého Ježíše v Eucharistii proudí do nás život, Boží míza, Boží energie, jak jsme si říkali před týdnem.

Víte, co je zvláštní? Četl jsem statistiku, podle které se v Itálii 80% lidí hlásí k církvi, ale jen 20% lidí navštěvuje pravidelně nedělní bohoslužby a jen pouhá 2% lidí (tzn. jeden z padesáti) věří, že v proměněné svaté Hostii je přítomný živý Ježíš. Tak to je alarmující!

Vzpomínal jeden kněz, jak ještě jako bohoslovec s dovolením biskupa konal kdesi bohoslužbu slova a podával svaté přijímání. Svatých hostií pochybělo, tak se lidem omlouval, že jim podat Eucharistii nemůže. Vtom se zvedla z lavice jedna žena, přinesla ze stolku na obětní dary hostie v košíku a povídá: „Tady je ještě dost hostií!“ Ovšem tedy neproměněných. Obyčejných oplatků. A to je dobré rozlišovat. Kdo nerozlišuje proměněné hostie a hostie „z košíku“, nemůže se pravdivě setkat s Kristem.

Tak nás to může vést k otázce, jak je to s mojí vírou v Ježíšovu skutečnou přítomnost v Eucharistii. Pomineme tady teď eucharistické zázraky, kterých taky bylo dost. Ale chci vám nabídnout rozumový pohled, proč věříme, že živý Ježíš je v Eucharistii opravdu přítomen: To, že Ježíš zde na zemi skutečně jako člověk před 2000 lety žil, to máme doloženo archeologií. Ve vykopávkách byly nalezeny nejen křesťanské spisy, ale i spisy Ježíšových nepřátel, kteří o Kristu s naprostou samozřejmostí psali také. Že o něm psali i nepřátelé, to o něčem svědčí. A že Ježíš nebyl jen obyčejným člověkem, o tom svědčí skutky, které dělal (jeho předpovědi, zázraky, zmrtvýchvstání…), které apoštolové a evangelisté dosvědčili nejen inkoustem (tím, že to zapsali), ale také svojí krví (mučednickou smrtí). Za své výmysly by život nepoložili. Možná jeden nebo dva ano. Nebo všichni najednou. Ale život položila většina z nich, a to v různou dobu a na různých místech. Za své výmysly by takto život nepoložili. Kdyby věděli, že hlásají své výmysly, hleděli by si život zachránit a odvolali by. Ale oni věděli, že by zradili něco, co s Kristem zažili. A co nám zachytili a dosvědčili? Zachytili a dosvědčili slova, která se plnila, skutky, které obyčejný člověk dělat neumí. A jestliže tento Ježíš, který, co řekl, to se vyplnilo a plní, a který dělal tolik mocných skutků, které obyčejný člověk dělat neumí, řekl při Poslední večeři nad chlebem, že je to jeho Tělo a nad vínem řekl, že je to jeho Krev, a svěřil apoštolům a jejich nástupcům, aby to konali na jeho památku, není důvod o tom pochybovat. Naplnilo se a plní se a bylo a je pravdou všechno ostatní, proč by nebylo pravdou zrovna toto?!

Ale nejde jenom o náš rozum. O rozumový pohled na Eucharistii. O rozumové argumenty. Jde o zkušenosti. Jde o to, co s námi Eucharistie dělá.

Známý kněz P. Vojtěch Kodet kdysi vzpomínal, jak jako pubertální synek, který od dětství ministroval, zaslechl náhodně rozhovor jeho táty a jeho strýce. Strýc povídá jeho tátovi: „Ty už to máš dobré. Když se tak na ty tvoje kluky dívám v tom kostele, ti už vědí, proč tady jsou. Většina lidí jsou v kostele jak kostelní okna. Ty jsou tu staletí, ale nic to s nimi nedělá.“ A ten synek Vojta to tehdy zaslechl a řekl si: „Lidi zlatý, kdyby tak ten strejda věděl, že já jsem taky jak to kostelní okno.“ Sice ministroval od 5 let, přesně věděl, kdy podat konvičky, kdy nepodat, kdy poklekat, kdy nepoklekat, kdy zvonit, kdy nezvonit. Možná i nějak rozumem a okem víry věděl, co je to Eucharistie. Ale cítil se tím nějak „netknutý“. Tehdy si řekl: „Tak tohle ne. Já přece nebudu kostelním oknem. Tak buď to zjistím, proč tady jsem a co se má se mnou dít a co se má v mém životě měnit nebo neměnit, anebo prostě tohle mi není zapotřebí.“ A to byl jeho krásný start.

Co s námi Eucharistie dělá a co s námi může dělat, když budeme s vírou a často v její blízkosti a když se jí budeme s vírou často a dobře sytit, o tom zase příště…