Víte, co je jedním z velkých úskalí dnešní doby? Individualismus. Postavit před sebe své JÁ a obehnat ho vysokými hradbami. Být soběstačný. Určovat si svůj život sám. Být jediným režisérem svého života.

Když budeme pravdiví, tak si budeme muset přiznat, že my v mnoha ohledech soběstační nejsme. Jsme závislí. Na mnoha věcech, na mnoha lidech, na mnoha okolnostech. Stačilo, když před časem 3 dny nešla elektřina. To jsme viděli, jak jsme závislí. A jsme závislí na spoustě lidí, bez kterých by nám bylo „ouvej“. A na Bohu jsme taky závislí. V jednom žalmu se modlíme: Bože, sotva jsi skryl svou tvář, padl jsem v zmatek…“

Možná že i ta touha po nezávislosti a soběstačnosti stojí někde v pozadí toho, že spousta lidí se bojí vpustit Boha do svého života. Mají strach, že Bůh by jim vzal tu domnělou soběstačnost. Lapidárně na to v návaznosti na dnešní úryvek evangelia odpověděl už v 17. století ve svém verši mystik Johann Scheffler:

Nu, větvi odpadlá a kapko vína zkyslá,
jak chceš: Jsi na stromu a moštu nezávislá…“

Můžeme si připomenout přímo Ježíšova slova z evangelia: „Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Beze mě nemůžete činit nic.

Ratolest může být nezávislá na kmeni. Nemusí z kmene přijímat mízu. Ale bude to suchá haluz, která nebude k ničemu. Možná se na ní někdo ohřeje, až ji někdo zlomí. To jo. Ale to bude taky všechno. A my též: Můžeme si budovat svou „nezávislost“ na Kristu. Ale budeme suchou haluzí. Bude nám v životě chybět „šťáva“. Bude nám chybět míza. A budou nám chybět plody. Námahy budou, ale plody nebudou. A až někdo nebo nějaký povichr života tu haluz zlomí, on už si někdo na ní třeba tu svoji „polívčičku“ přihřeje. To jo.

Budeme teď o následujících nedělích uvažovat nad jednou konkrétní formou, která nás s Bohem spojuje a skrze kterou do nás, do našich životů proudí Boží „šťáva“, Boží míza. Z rozhodnutí našich biskupů prožíváme letos v naší zemi ROK EUCHARISTIE, Jedním z vrcholů tohoto roku bude oslava svátku Božího Těla, mnohde třeba i s eucharistickým průvodem, dalším vrcholem má být Eucharistický kongres.

Přečtu Vám, co jsem našel na internetu: Národní eucharistický kongres? Prý jde o „jednu z největších církevních událostí novodobých dějin“, při které budeme prohlubovat úctu k Tělu a Krvi Pána Ježíše“. K události jsou zřízené webové stránky. Brzy z nich člověk vyčte, že bombastický název i superlativ o akci dějin jsou notně nadsazené. … Papež František vyhlašuje synody a reformuje kurii a česká církev má za největší událost roku manifestaci adorační tradice ustrnulé v 19. století.

Tak bych vám chtěl říct, že si dovolím s těmito myšlenkami polemizovat. Ono totiž vůbec nejde jenom o tu konferenci, která bude na podzim v Brně. Ani nejde jenom o bombastickou oslavu svátku Božího Těla. My si máme v celém tomto roce jaksi víc uvědomovat, co je to Eucharistie, kým je pro nás Ježíš v Eucharistii, jestli si vystačíme bez něho nebo ne. Co všecko nám Ježíš v Eucharistii dává, co všecko nám bez Ježíše v Eucharistii chybí. To prožití roku Eucharistie má v nás probudit nebo prohloubit touhu po tom nekonečném Božím daru. Je pravdou, že jsme tomuto tématu v naší farnosti ještě moc „nedali“. Zkusíme to napravit. Budeme teď o Eucharistii uvažovat častěji.

Pro dnešek si zkusme odpovědět na těchto pár otázek. Jak to vnímám já ve svém životě: Potřebuji Eucharistii? Potřebuji to spojení s Ježíšem? Nebo si fakt vystačím sám? Nechybí mi v životě někdy ta „šťáva“, ta Boží míza? Nemám někdy já sám ze sebe pocit, že v mém životě námahy jsou, ale plody nejsou? Nemám někdy já sám ze sebe pocit suché ratolesti, pocit ratolesti bez plodů, pocit vyhoření, pocit vyprahlosti, neužitečnosti, bezradnosti, bezvýchodnosti? A není to třeba i tím, že mi chybí ta Boží „šťáva“, Boží míza z Eucharistie? Nechejme svým nitrem proudit i ten verš Johana Schefflera:

Nu, větvi odpadlá a kapko vína zkyslá,
jak chceš: Jsi na stromu a moštu nezávislá…“

Tolik úvod do tématu. Příští neděli si řekneme víc.