Svatý apoštol Petr v dnešním 1. čtení mluví o Kristu, který je tím kamenem, který stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nesoucí tíhu stavby. Připomíná, že v nikom jiném není spásy. Kolik „stavitelů“ tenhle „kámen“ odhodilo a hledali základy, na kterých postaví svůj život, někde jinde a v něčem jiném a kolik se nakonec vrátilo, kolik lidí objevilo a znovu přijalo Ježíše jako ten kvádr, který je schopný unést celou tíhu života…

Vzpomínám si na jednu babičku v jednom Domově důchodců. Byla tam nová, tak jsem se jí ptal, jestli taky kdysi chodila do kostela. A ona s takovým despektem povídá: „Bejvávalo!“ Kdysi jo. Potom ta babička opustila Ježíše, opustila i církev, zkoušela kdeco, až po jehovisty a nakonec snad už nevěřila nikomu a ničemu, až pak v tom Domově důchodců se zase vrátila k životu s Kristem a ke svátostem. Jak to říkal jeden kněz: Tak to někdy bývá – mladé hříšnice a staré kajícnice. A díky za to, že aspoň tak!

V nikom jiném není spásy. Člověk může hledat svoji cestu, svoji záchranu v různých výkladech světa, v různých stranách a hnutích a „pnutích“, v různých organizacích a různých spolcích. A pak přijdou okolnosti, kdy ani rodina, ani přátelé, ani spolustraníci, ani vědomosti, ani zkušenosti, ani doktoři, ani strýček na ministerstvu nepomohou. A pak buď člověku nezůstane nic, nebo objeví ten kámen, který třeba kdysi zahodil, ale který je schopný unést tíhu života, jak říká první čtení, objeví Dobrého pastýře, jak říká evangelium, objeví, že je Božím dítětem, jak říká dnešní druhé čtení… A to není málo!

Moc se mi líbí podobenství o marnotratném synu: On se mu napřed „obrátil žaludek“. Když měl hlad, když měl bídu, vzpomněl si na otce. Napřed se mu žaludek obrátil k otci. A dovedl ho do otcovy náruče. Tak to bývá někdy i dneska. A je to moc dobře, že se má člověk kam vrátit. Někteří rodiče naříkají nad tím, jak se děti vzdálily Kristu. Ale mají se kam vrátit. A to je důležité. A leckteří se opravdu vrátí!

Evangelium nám ukazuje Ježíše jako Dobrého pastýře. Rád bych si vypůjčil jiné srovnání. Kdysi v Katolickém týdeníku v rubrice Bůh v mém životě byla otištěna i tato zkušenost jedné ženy:

Příběh, který vám chci vyprávět, se stal při nedělní mši svaté. Šla jsem do kostela se svým osmiletým synkem. Ten při mši najednou zpozoroval na zemi motýlka. Ležel tam po zimě celý schoulený, asi ho vytáhlo z úkrytu první jarní sluníčko. Syn se na něho podíval se soucitem. Sklonil se a vzal ho do dlaní. Motýl se v jeho dlani stulil, podle všeho mu v ní bylo moc dobře. Fanoušek ho držel, i když šel se mnou přijmout svátost oltářní. V té chvíli se motýlek asi už dost ohřál a znovu vzlétl. Byl na něho krásný pohled.
Nicotná událost, přesto mě velice oslovila a zasáhla. Vždyť náš nebeský Otec se nad námi taky sklání a bere nás do dlaní, když už nemůžeme a jsme unavení, vyčerpaní a nemáme dost síly „vzlétnout“. V jeho dlaních je nám taky tak krásně a teplo. Jeho láska nás zahřívá, chrání a opatruje. I my jsme poté schopni vzlétnout a rozdávat lásku ostatním. Kéž je na nás, jako na motýlky, také tak krásný pohled. Nebojme se přijít stulit do rukou našeho Pána, vždyť nás má moc rád a velmi mu na nás záleží. On kvůli nám neušetřil ani svého milovaného Syna, ale za nás za všechny jej vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno: „Všechnu svou starost vložte na Něj, neboť Mu na vás záleží“ (1Petr 5,7).

Tak můžeme dnes rozjímat nad různými obrazy: Nad obrazem kamene, který byl třeba i odhozen, ale na kterém se dá postavit život jako na kameni, který nese tíhu stavby, nad motýlem v dlani, nad ovečkou v náručí Dobrého pastýře. Všechno jsou to obrazy o Bohu a o člověku a všechno jsou to nádherná pozvání…