Je dnes svátek Božího milosrdenství. Budeme nad Božím milosrdenstvím – nad touto nejkrásnější Boží vlastností – uvažovat. Boží milosrdenství se jedinečným způsobem projevilo před 2000 lety na kříži, projevuje se mnohými, pestrými způsoby dodneška. A jedinečným způsobem se projevuje ve svátosti odpuštění hříchů – ve svátosti smíření.

Napadlo vás někdy, proč se lidé vyhýbají svátostí smíření? Důvodů může být spousta. Za všechny aspoň některé:

• Někdy je tam možná neporozumění hříchu. Že člověk v hříchu zlo vlastně nevidí. Jenže nevidět to, co škodí – to ještě neznamená, že to neškodí. Kdybychom si jakýkoliv hřích rozebrali rozumem, ukázali bychom si, že v každém zlo je.
• Někomu možná i chybí víra. A bez víry to je těžko.
• Někde je možná – a teď nevím, jak to přesně nazvat – pýcha nebo naivita, že já si svoje hříchy s Bohem vyřídím sám. To nás Ježíš neučil. On naopak řekl apoštolům a jejich nástupcům: „Komu hříchy odpustíte (vy), tomu jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte (vy), tomu odpuštěny nejsou.“
• Někomu možná chybí síla a chuť: Tolikrát už bojoval, tolikrát už vstával. A tolikrát už zase spadnul. Už nemá chuť vstávat. A to je škoda. Když se dítě učí chodit, mnohokrát sebou „bací“. Ale jeho vítězstvím je v tom, že vstává.
• Někomu možná i chybí touha po obrácení. Vlastně ani nic změnit ve svém životě nechce. Hřích mu vyhovuje. To je škoda ještě větší – sám se demolovat zlem a nemít touhu s tím něco dělat.
• Někdo se možná ptá, jestli toto všechno mu Bůh ještě může odpustit. Může. Může, když odpustil i lupiči a vrahovi na kříži.
• Anebo je to možná obyčejný strach, zbabělost přiznat svoje selhání. Možná i zbabělost přiznat své selhání sám před sebou. Ale – jak říká Ježíš – pravda nás osvobodí.
• No a taky možná strach přiznat své selhání před knězem. Jenže proč? I my kněží se zpovídáme, i papež se zpovídá. A pokud zrovna nejde o čerstvého novokněze, tak každý kněz těch hříchů už slyšel. Když mi některé dítě při přípravě na 1. svatou zpověď řekne, že má strach, co si o něm pomyslím, až se vyzná, tak mu na to říkám: A fakt si myslíš, že mi po 20 letech kněžství řekneš něco, co jsem ještě neslyšel? A to bych rád řekl i dospělým: Fakt si myslíš, že mi po 20 letech kněžství řekneš něco, co jsem ještě neslyšel?
• A jiné důvody, proč se člověk sv. smíření vyhýbá a nese s sebou svoji minulost. Nese ji životem a nese ji až před Boží soud, kde už bude jenom spravedlnost.

Četl jsem krásný příběh pro děti. Týká se i nás: David má zakázáno zapínat sám počítač. Tatínek ho potřebuje ke své práci. Davida však počítač strašně láká. Neposlechne a s počítačem si sám zkouší různé věci, když tatínek není doma. Přitom se mu podaří smazat jeden důležitý soubor. Když tatínek přijde z práce, David dělá, že se učí. Ani tatínka nepřivítá. „Davide, tobě dnes není dobře? Co je s tebou?“ – „Ale nic, tati. Mám moc učení.“ David tvrdí, že je všechno v úplném pořádku. Celé tři dny je však nesvůj. Nechutná mu ani jíst. Po třech dnech tatínek na všechno přijde. Když se Davida zeptá, zda něco nedělal s počítačem, s pláčem se přiznává a prosí, aby mu to tatínek odpustil. Tatínek mu nehubuje, ale jen připomíná svůj zákaz. „To ses měl přiznat hned a nemusel ses trápit,“ říká tatínek. „Naštěstí mám ještě kopii v práci.“ Davidovi spadl kámen ze srdce. Jak je šťastný, že mu to tatínek odpustil a že se mu může zase klidně podívat do očí…

A v tom může být odpověď i pro leckoho z nás – pro leckoho z dětí, mládežníků i dospělých.

Zakončil bych tuto promluvu tím, čím jsem začal mši svatou. Slovy, která jsem letos dostal v jednom nádherném velikonočním přání:

Nezáleží na tom, kolikrát během cesty padneš.
Záleží na tom, jestli v prachu cesty dokážeš vyslovit Jeho jméno.

Možná ho zapřeš stejně jako Petr.
Důležité ale je, že znovu dokážeš říct:
„Ty víš, jak Tě miluji…“