„Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku.“ Tak to dnes zaznívá v prvním čtení. A pak je řeč o Babylonském zajetí, které Bůh pro svůj lid dopustil. Ale je tam i řeč o Božím milosrdenství, když po dlouhých 70 letech Bůh zrežíroval návrat svého lidu. Potom ve druhém čtení je dokonce řeč o NEKONEČNĚ MILOSRDNÉM BOHU a v evangeliu dokonce o Bohu, který „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. Jak tohle všecko jde dohromady?

Hněvá se Bůh? Při každém rozhřešení ve svátosti smíření slyšíme slova kněze: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna SMÍŘIL SE SEBOU CELÝ SVĚT…“ Bůh není zlostný stařík, který se člověku mstí za jeho „skopičiny“. Bůh je milující Otec. Nesmírně milující! Ale jako milující rodiče, když vidí, že si děti škodí, že se ohrožují, že domluvy nepomáhají, sáhnou třeba i na hračky nebo na počítač, nebo na něco jiného, co je pro dítě vzácné, aby se nad sebou zamyslelo, aby se znovu „nastartovalo“, tak to dělá i Bůh. Ne odvetně – aby si vylil zlost. Ale léčebně.

Dostal se mi do rukou velmi moudrý článek P. Pavla Stefana z farního časopisu farnosti Valašské Meziříčí. Vychutnejme si jej:

Svatý Jan Kronštadtský píše: „Svět se nachází ve stavu dřímoty, hříšného spánku. Bůh jej budí válkami, epidemiemi, požáry, ničivými bouřemi, zemětřeseními, povodněmi a neúrodou.“ Když tato slova čteme, nejsme v nebezpečí, že se budeme Boha spíše bát než ho milovat? Nevracíme se k obrazu trestajícího Boha? Je Bůh opravdu milující Otec? Myslím si, že se dá obojí spojit. Když půjdete kolem železniční tratě a na kolejích uvidíte ležet svého opilého kamaráda, nebudete mu tiše vysvětlovat, že se už blíží vlak, ale pořádně s ním zatřesete a strhnete ho z kolejí, i když to bude bolet. Jestliže nás Bůh bolestně probouzí, je to proto, že nás má rád. Stále se vracím k tomu, co mi řekla jedna paní: Když probíhalo sčítání lidu, vyplnila jsem bezmyšlenkovitě svému synovi do kolonky náboženství slovo bez vyznání. On se však ohradil a řekl: Maminko, jsem pokřtěný a věřící. Na vlastní oči jsem viděl na vojenském cvičení, jak mi tank přejel nejlepšího kamaráda. Kdo něco takového viděl, nemůže zůstat nevěřící. Také vzpomínám na jednoho dědečka někde od Hodslavic. Když se ho po bleskové povodni v roce 2009 ptal nějaký redaktor, jak to všechno přežil, on odpověděl: „Víte, já jsem byl vždycky nevěřící, ale po této povodni mám dojem, že už začínám věřit.“ Bůh ví, že nám hrozí větší nebezpečí, než jsou povodně, uragány a zemětřesení. Hrozí nám ztráta věčného života. Podobně jako matka, která miluje své dítě, souhlasí i s riskantní a bolestnou operací, stejně tak je Bůh pro naše dobro ochoten dopustit různé tragédie, za které mu jednou budeme po celou věčnost děkovat.

Jsou to náročné myšlenky o dnešní „radostné“ neděli. Ale radostné poselství v nich opravdu je. Když lékař pošle člověka na náročnou operaci, s člověkem to třeba „zatřepe“. Ale lékař mu tak říká: „To je pro tebe dobrá zpráva. Bude to bolet, ale máš šanci!“ Horší je, když lékař řekne: „Ne, to už operovat nebudeme. A jezte, na co máte chuť, nemusíte se nijak omezovat.“

Boží láska někdy bolí. Někdy Bůh bere člověku hodně vzácné věci, aby zachránil ty nejvzácnější. A pokud bloudící, ohrožený člověk alespoň tuto Boží mluvu zachytí a zareaguje na ni, pak ano: Budou tragédie, za které budeme Bohu a jeho lásce celou věčnost děkovat…