Začal bych dnes jednou úsměvnou historkou. Vypráví se, jak se kterýsi z farníků ptá: „Pane faráři, čím to je, že jste v kostele tak smutnej?“ A pan farář povídá: „Kdybyste věděli, jaký je na vás pohled!!!“ 🙂

V evangeliu zaznívá věta apoštolů: „Mistře, je dobře, že jsme tady!“ Jistě: Je tam řeč i o strachu. Co apoštolové při Ježíšově proměnění prožili, to přesahovalo jejich kapacitu. Přesto Petr říká: „Mistře, je dobře, že jsme tady!“ Cítím, že je dobře, že jsem tady u Ježíše? Prožili jsme před dvěma týdny farní ples. Tak jsem si říkal: S jakým nadšením, s jakým zaujetím tam lidé zpívali! Nebo třeba na sportovních utkáních – hokejových, fotbalových,… – kolik tam je nadšení, zaujetí! Jak se to projevuje i zvnějšku: skandováním, zpěvem. Čím to je, že tento prvek nám tak často chybí v našich kostelech? Čím to je, že tak často v našich kostelech chybí to zaujetí, taková jakási přirozená radost, nadšení, i v těch vnějších projevech, v odpovědích, ve zpěvu? Těch důvodů může být mnoho.

Někdo by řekl: Někdy tomu tak bývá tam, kde chybí víra. Jenže lidí bez víry nejspíš v kostele moc nebude. Někdy je to spíš tím, že člověk ještě neobjevil, co v Ježíši má. Vzpomínám si na hezkou epizodu ze seriálu Návštěvníci. Vlastimil Brodský tam hraje dědu, kterému se omylem dostala do rukou laserová pilka z budoucnosti. Nevěděl co má, tak to dal na hraní křičícímu dítěti v kočárku. My možná taky mnohdy nevíme, co v Ježíši máme. Kdo z nás může říct, že to umí plně docenit? Ale může být i jiný důvod, proč se v Boží blízkosti zrovna necítíme jako ryba ve vodě.

Vzpomínám si, když jsem jako jáhen nastoupil na Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, tak brzy si za mnou přišel popovídat jeden synek. Vzal do ruky 3 tužky, vytvořil z nich písmeno „H“ a začal mi to vysvětlovat: „Když jsem uvěřil, tak to bylo takhle: Tady jsem byl já a tady byl Bůh. A mezi námi bylo takové pouto, že jsem si na něj mohl skoro sáhnout.“ Pak dal tužky od sebe a povídá: „A teď je to tak: Mezi mnou a Bohem je nějaké vakuum. Necítím nic.“ Tak mu na to říkám: „Víš, na to může být dvojí vysvětlení. Když člověk uvěří a rozhodne se šlapat za Bohem, Bůh ho často odměňuje nějakými „sladkostmi“. Tomu člověku je v Boží přítomnosti dobře, v kostele a při modlitbě se cítí jako v nebi. A když potom člověk třeba ve svém životě postoupí o kousek dál, někdy Bůh ty „sladkosti“ odejme a zkouší, jestli mu člověk zůstane věrný i bez nich. Potom je důležité dál se věrně modlit, dál věrně chodit za Ježíšem, dál věrně plnit svoje povinnosti, a když potom člověk takovou temnotou věrně projde, Bůh mu často nakonec zazáří daleko jasněji, než tomu bylo na začátku. Anebo je druhá možnost, proč člověk nic necítí, že totiž člověk mezi sebe a Boha postavil nějaký blok.“ U toho chlapce šlo o ten druhý případ. Byl to neodpuštěný a snad i zamlčený hřích, který ho trápil. Já jsem tehdy byl teprve jáhen, zpovídat jsem ještě nemohl, tak jsem ho aspoň povzbudil, když už to dokázal říct mně, aby si zašel ke svaté zpovědi. Dal si říct. Za hodinu šel ke svaté svátosti smíření a vrátil se jako vyměněný. Blok byl pryč…

„Mistře, je dobře, že jsme tady.“ A to by mohla být otázka i do našich řad: Jestli jsem šťastný s Ježíšem. Nebo co mi brání? Možná by bylo dobře uvědomit si, kdy poprvé v životě jsem byl fakt šťastný s Ježíšem. A na tu chvíli navázat. Chtít být šťastný dál nebo znovu. A jestli je to hřích, který mi brání „vzlétnout“, ano: Se zátěží nevzlétneš. Doba postní je zvláštní příležitostí.

Maličké povzbuzení na závěr, které se mi už kdysi dostalo do rukou. Nese název: I když člověk zhřeší, Boží láska je větší.

Neschovávejme se před Pánem do roští, aby na nás nemusel stále volat jako na Adama: ‚Kde jsi?‘ Raději se vrhněme střemhlav do propasti Božího milosrdenství. Takové malé nic jako jsme my, se snadno ztratí v dobrotě a velkodušnosti Božského Srdce, a ono zvolna stráví naši malost a ubohost.

A budeme cítit, že je dobře, že jsme tu, bude nám v Boží přítomnosti dobře, budeme šťastní s Bohem. A bude to vidět i zvnějšku…