Dnes jen krátkou, ale hutnou myšlenku.

Budeme přijímat popelec – znamení popela na čelo. A uslyšíme při tom výzvu: Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš. To je budoucnost našeho těla. Ale bude jistě dobře projít v době postní i místa, kde je to už přítomnost. Projít naše hřbitovy.

Náš papež František řekl tuto myšlenku: Pravidelná návštěva hřbitovů by nám umožnila spatřit jména lidí, z nich někteří měli možná za to, že jsou nesmrtelní, imunní, nezastupitelní…

Možná, že i my jsme takové lidi znali. Lidi, kteří „trpěli komplexem nepostradatelnosti“, lidi kteří dávali najevo svoji moc, lidi kteří žili, jako by nikdy neměli umřít. A mnozí z nich už tlejí, z mnohých už je i doslova ten prach. A duše – to ví Bůh…

A tak určitě by bylo dobře kromě cesty pro popelec a cesty ke zpovědnici a cesty ke sv. přijímání a cesty pokání, udělat si v době postní i cestu na hřbitov a uvažovat nad naznačenými myšlenkami a nad tím, co tyto myšlenky říkají nám, do našich životů. A možná, že i ta cesta na hřbitov, zastavení u pomníků těch, kteří třeba opravdu žili, jako by nikdy neměli zemřít, nám pak jaksi lépe pomůže i k té cestě ke zpovědnici, protože v prach se obrátí jenom tělo. Duše půjde před Boží soud a bude před námi věčnost. Koneckonců i to tělo bude jednou znovu vzkříšeno a spojeno s naší duší a spolu s ní přijme odměnu nebo trest.

Ať nám zní slova, která provázejí udílení popelce: Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš. Ať nám zní i slova dnešního 2. čtení, vybízející zvláště v postní době k pokání, k obrácení, k práci na sobě, ke smíření s Bohem ve sv. zpovědi: Teď je ta doba příhodná, teď je ten den spásy…