Browse By

PROMLUVA ZE 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ (B) – JE DOBŘE, ŽE JSI…

Už dvě neděle jsme uvažovali nad povoláním, nad tím, že každého člověka Bůh povolává, volá, s každým z nás má Bůh jedinečný, konkrétní plán pro jeho život a jde jenom o to – k dobru a štěstí každého z nás – ten plán objevit a naplnit. O tom jsme mluvili před dvěma týdny. Minulou neděli jsme si řekli pár konkrétních rad, jak na to, jak objevit ty Boží plány s námi.

Chtěl bych ještě dneska u té otázky povolání zůstat. V prvním čtení slyšíme, jak Mojžíš říká lidem: „Hospodin, tvůj Bůh ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat.“ Aby Bůh mohl někoho povolat – ať už za proroka nebo za někoho jiného, tak ho napřed musel povolat k životu, povolat, aby byl. To je něco, na co se hodně zapomíná a o čem se málo mluví: Bůh má s každým z nás jedinečný plán, ale abychom ten plán mohli objevit a uskutečnit, tak nás Bůh musel nejdřív povolat k životu, povolat k tomu, abychom byli. To první, k čemu Bůh každého z nás povolal, je povolání k životu.

Možná známe, možná neznáme 16. kapitolu knihy proroka Ezechiela. V ní Bůh přirovnává jeruzalémské obyvatele k dítěti pohozenému hned po narození. Popisuje, jak kolem toho dítěte prošel a viděl, jak se třepe ve vlastní krvi, Popisuje, jak tomu pohozenému dítěti říká: „Žij!“ Víte, to pohozené dítě, které se třepe ve vlastní krvi, to je obrázek tolika lidí dneška. Kolik lidí má dneska problém přijmout svůj život! Přijmout svůj život takový, jaký je! Kdekdo by chtěl být někým jiným. Docela tomu napomáhají i různé ty počítačové hry, kdy člověk si volí nějakou jinou identitu, pod kterou vystupuje a jedná. Mladí určitě vědí, o čem mluvím. A přitom to první a největší povolání, ten první a největší dar, je dar života. Proto Boží nepřítel útočí na život už od lůna maminek! Problém je asi v tom, že je strašně málo těch, kteří nám to říkají, že je dobře, že jsme.

Slyšel jsem vyprávět o svědectví jednoho mladého muže. Říkal: Měl jsem narozeniny. Doma mi vždycky jenom nadávali. A v mých 35 letech mi k mým narozeninám poprvé někdo řekl: „Jsem rád, že jsi!“ A toho člověka to úplně „podťalo“: Jsem rád, že jsi! Máme kolem sebe lidi, bez kterých by nám bylo těžko a za které jsme Bohu vděčni, že nám je poslal do cesty? Já myslím, že máme. Tak jim to říkejme: Jsem rád, že jsi! A možná to od druhých pak zaslechneme i my.

Ale to není jenom slovo člověka. To je i slovo Boží: Jsem rád, že jsi. Víte, kolik miliard možností měl Bůh? Stačilo, aby se spojily jiné dvě pohlavní buňky, a vůbec jsme tu nebyli a byl tu úplně někdo jiný. Bůh chtěl nás. A jestli i někdo z nás se cítí jako to dítě pohozené na poli, které se v nejširším smyslu slova třepe ve své krvi, tak kéž opravdu zaslechneme to Boží: „ŽIJ! Šel jsem kolem tebe a řekl jsem ti: ŽIJ!“ Zní to i nad námi: „Chci, abys žil! ŽIJ!“

Bůh neřeší moje šedé vlasy nebo vrásky nebo pupínky nebo kila nebo naše komplexy. On miluje nás! On mě miluje, protože jsem. Protože jsem jeho. Protože mě chtěl a chce.

Povolání k životu – to je první povolání, které jsme od Boha dostali. A je dobře ho – k našemu dobru, k našemu štěstí – objevit a naplnit.

Když to uslyšíme od člověka, potěší to a dá to chuť žít. Ale kéž to dnes a tady a teď zaslechneme od Boha. To potěší a dá to chuť žít dvojnásob: Mám tě rád, přijímám tě, je dobře, že jsi…