Pro dnešní a příští neděli církev vybírá biblické texty o povolání – o Božím povolání, o Božím volání, o tom, že Bůh volá člověka. To je moc důležitá věc. Budeme o tom uvažovat i v promluvách.

Jenom bych chtěl na začátek předeslat: Když budeme uvažovat o povolání, tak určitě to nebude jen o tom, že ten dělá to a ten zas tohle, jak je to v té pohádce Císařův pekař a pekařův císař, a všichni dohromady uděláme moc a všichni máme nějaké povolání… Ani to nebude jen o tom, že někdo má povolání být knězem, být řeholníkem, nebo že být lékařem, být učitelem, že to je povolání, poslání. To všechno je pravda. Ale my půjdeme hlouběji. Budeme uvažovat o tom, že povolání není jenom o práci, ale že i to slovo „povolání“ je od slovesa „volat“, „povolat“, že každého člověka Bůh nějak volá a že s každým člověkem má Bůh nějaký konkrétní a jedinečný plán a jde o to – k dobru a štěstí člověka! – ten plán najít a naplnit.

Mnohé lidské životy jsou tragické proto, že spousta lidí podlehla pokušení prvních lidí v ráji: Obstarat si štěstí sami – bez Boha. Dokázat něco bez něj. Uspokojit své nejhlubší tužby tím, že se budeme tzv. seberealizovat. A přitom člověk si skutečně „nevidí na špičku nosu“. Vidíme to kolem sebe, nebo možná i ve svém životě: Kolikrát se člověk „seknul“, kolikrát se člověk „trefil vedle“, kolikrát si člověk „zmrvil život“, kolikrát člověk sám sobě nerozumí. Jde o to dovolit Bohu, aby Bůh v našem životě konal svoje dílo. A když mu to dovolím, tak Bůh ho bude konat! A k něčemu tu budu a bude můj život něčím velikým, krásným, plodným, pokojným. A stanu se darem pro druhé – pro lidi kolem sebe.

Anebo se budu seberealizovat a budu jako každý jiný živočich, budu se pohybovat od rána do večera, něco pozřu, pak něco udělám, pak si odpočinu a něco křičím a někde běhám a budu vězněm svých představ, svých tužeb, svých „umanutí“, a nakonec výsledek je akorát ten, že jsem unavený, uštvaný, ubitý, jenom výsledky nejsou vidět. Anebo třeba i jsou vidět, ale mohly by být úplně jiné – „o třídu výš“.

Máme v Bibli krásné příklady povolání, Božího volání. Vlastně celá Bible je o tom, že Bůh člověka volá a člověk to buď zachytí, nebo nezachytí a buď odpoví, nebo neodpoví a buď narazí, nebo nenarazí. Ale jistě jsou úryvky, které jsou nějak bližší našemu srdci. Jeden takový jsme slyšeli v dnešním 1. čtení. Chlapec Samuel: „Samueli, Samueli…“ – „Mluv, Hospodine, Tvůj služebník poslouchá!“ Nebo Jeremiáš: „Dříve, než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě. Dříve, než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě. Prorokem pro národy jsem tě ustanovil.“ Nebo Izaiáš: „Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem.“ Už dávno před naším narozením, před naším početím měl Bůh s každým z nás svůj konkrétní a jedinečný plán. A má ho dodnes. A jde o to ten plán objevit a v životě naplnit. Bude o tom ještě řeč.

Pro dnešek můžeme nechat svým nitrem proudit otázky: Jaké mám zkušenosti s tou seberealizací ve svém životě? Nechtěl bych víc? Nechtěl bych, aby Bůh ve mně a skrze mě konal svoje dílo? Prosme o ten dar touhy. Prosme i o ten postoj Samuelům: Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá. Poslouchá, protože touží…