Moc bych doporučoval: Pokusme se ten dnešní stručný úryvek evangelia zasadit do historických souvislostí.

Jan káže, vyzývá lidi, aby se obrátili, aby změnili svoje smýšlení. A ty lidi to zasáhne. Zasáhne to jejich srdce. Přicházejí k Jordánu, vyznávají svoje hříchy, chtějí začít znovu. Jan je křtí. Najednou se mezi nimi objeví někdo, kdo tam evidentně nepatří. Napadlo nás někdy, co tam Ježíš dělal? On to nepotřeboval! On byl nevinný jako nikdo jiný! Přesto se staví do jedné řady s hříšníky. Teologové to vysvětlují tak, že Ježíš se solidarizoval s hříšníky. Vzal na sebe hříchy hříšníků. Proto se postavil do jedné řady s nimi. Pro začátek. A potom ty hříchy na svém těle vynesl na dřevo kříže.

Víte, to je na tom to krásné: Ježíš nepokřikuje na ty hříšníky někde z druhého břehu. On se s nimi solidarizuje, on se postaví mezi ně. I potom po celou dobu jeho veřejného působení kolikrát Ježíš řekne: „Jsou ti odpuštěny hříchy!“ Až nakonec všecko vyvrcholí na Golgotě, kde umírá mezi dvěma zločinci.

To je výpověď i pro naši dobu. Kolik lidí, když prožívají svoji křehkost, svoji hříšnost, tak možná i opustí Ježíše, protože se mu bojí podívat do očí: „Nemám na to, končím, balím to!“ A přitom opak je pravdou. Jak to řekl Ježíš sv. Faustyně Kowalské: „Čím je duše hříšnější, tím větší má právo na mé milosrdenství.“ Ježíš ani na nás nepokřikuje „z druhého břehu“. On se solidarizuje s námi ve všem, co vyžaduje Boží odpuštění, Boží milosrdenství.

A to platí i o nás kněžích, které si Bůh vybral jako nástroje svého milosrdenství. I my se stavíme do řady s hříšníky. Pro děti to často bývá překvapením, když jim říkám, že i my kněží chodíme ke svaté zpovědi nebo že i papež se zpovídá. A nejen proto, že se solidarizujeme s hříšníky jako Ježíš. My jsme hříšníci a potřebujeme Boží milosrdenství. Jak to jeden kněz hezky říkával: „S tebou jsem hříšníkem, pro tebe jsem zpovědníkem.“ To na mě udělalo fakt velký dojem (a stalo se mi to několikrát!), když jsem šel ke svaté zpovědi, vyzpovídal jsem se, dostal jsem rozhřešení a zpovědník mi řekl: „Bratře, prosím, teď vyzpovídej ty mě!“ Jako Ježíš u Jordánu, tak ani my kněží nestojíme „na druhém břehu“ a nepokřikujeme lacino na hříšníky jako nějaký „pan dokonalý“. My stojíme v jedné řadě s nimi. A je to moc dobře, že kněz zná zpovědnici i „z druhé strany mřížky“.

Někteří lidé se skrývají se svými hříchy, protože mají strach, co by si kněz o nich pomyslel. No co by si pomyslel?! Kněz se zpovídá taky! Myslím, že to byl sv. Jan Maria Vianney, který když vídával u zpovídajících se lidí strach, tak jim, jak vyznávali jednotlivá pochybení, leckdy říkával: „Já taky, já taky…“ Asi zatím nemám tolik pokory, abych to dělával moc často, ale někdy to lidem říkávám, když se poznávám v jejich vyznání: „Já s tím mám problém taky. Bojujem. Budem bojovat…“ A myslím, že nás to pak docela sbližuje. Opravdu: Nepokřikujeme na hříšníky „z druhého břehu“ jako „pan dokonalý“. Jsme jedni z vás.

Ať nás to povzbudí. Ať to povzbudí zvláště ty, kdo se svátosti smíření bojí, nebo kteří už svátost smíření vzdali. Mnozí z nich jistě tu touhu po smíření, po odpuštění mají. Jen je tam možná ten strach, ostych, stud. Tak na to nezapomeňme: Ježíš nepokřikuje na hříšníky „z druhého břehu“. On se staví do jedné řady s nimi, aby jejich hříchy vzal na sebe. A ani my kněží nepokřikujeme na hříšníky „z druhého břehu“. Stavíme se do jedné řady s vámi – jako ti, skrze které Ježíš bere vaše hříchy na sebe, jako ti, kdo vám z Božího pověření zprostředkovávají Boží milosrdenství, ale i zároveň jako ti, kteří sami Boží milosrdenství potřebují. Ať nás to povzbudí…