Začal bych naše dnešní zamyšlení jednou otázkou: Co člověk cítí, když stojí u Betléma, u jesliček? Asi většina z nás cítí něhu, cítí lásku. To je to, co Ježíš na tento svět přinesl, co osvědčil až po chvíle na kříži, kdy se přimlouval za své vrahy a ještě je omlouval: „Otče, odpusť jim“ (přimlouvá se), „neboť nevědí, co činí“ (omlouvá je). A to je to, co Ježíš přišel předat i nám. To je to, co osvědčil i Ježíšův učedník sv. Štěpán, když se modlil za ty, kteří ho kamenovali.

Na prvém místě kvůli sobě odpouštíme. Četl jsem výstižnou myšlenku, jejímž autorem je John Powell. Nese nadpis: Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. John Powell píše tato slova:

Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho. Pak s tebou bude ráno, po celý den i v noci. Tenhle člověk s tebou bude také jíst a naruší tvé trávení. Zničí tvou schopnost koncentrace, zničí každou příjemnou chvilku a zbaví tě tvého drahého pokoje i radosti. Své štěstí vkládáš do jeho rukou. Dáváš mu skutečnou moc nad sebou samým…

Tak to je: Když neodpouštím, když nenávidím, připoutávám se tak k tomu člověku. Budu ho mít pořád na mysli. Bude se mnou, ráno, přes den, večer, v noci, při práci, při odpočinku i v mých snech. Když odpustím, tak jsem se od toho člověka odpoutal.

Myslím, že právě vánoční čas a chvíle u Betléma nám moc mohou pomoci mít rád, snášet druhé, odpouštět. Vypráví o tom i vánoční příběh, který vám chci přečíst. Není to příběh z Bible. Je to jakési lidové vyprávění, které ale má hluboký základ: lidové vyprávění o reálném motivu Ježíšova příchodu na tento svět. Nese název: Jak chtěl vlk sežrat dítě.

Byl jednou jeden vlk. Žil v okolí Betléma. Pastýři věděli o tom, jak je nebezpečný. Každý večer dělali vše pro to, aby před ním uchránili své ovce. Jeden z nich neustále musel být na stráži, protože vlk byl hladový a lstivý.
Byla noc. Právě zmlkl podivuhodný andělský zpěv. Prý se tu někde narodilo dítě. Vlk se velmi podivoval, že se ti drsní pastýři se odevšad sbíhali, aby si prohlédli to novorozené dítě. „Kvůli nějakému novorozenci tolik shonu“, myslel si vlk. Ale nakonec jej přeci přepadla zvědavost, a tak se tiše plížil za nimi. Když se připlazil ke stáji, ukryl se a čekal.
Když se pastýři rozloučili s Marií a Josefem, viděl, že nadešla jeho chvíle. Ještě si počkal, dokud Maria s Josefem neusnuli; od přestálých starostí a z radosti nad dítětem jim ztěžkla víčka. „Á, výborně“, pomyslel si vlk, „začnu s dítětem!“ Lehkým krokem se vplížil do stáje. Jeho příchodu si nikdo nevšiml. Pouze dítě. To na vlkovi, který se jen co pracka pracku mine, tiše posunoval k jeslím, spočinulo svým pohledem. Vlk měl tlamu dokořán otevřenou a jazyk mu hladově visel ven. Bylo to strašné jen se na něj podívat. Teď se již zastavil těsně vedle jeslí. „Snadná kořist“, myslel si a mlsně si olizoval tlamu. Nahrbil se ke skoku. V tom se jej ale jemně a láskyplně dotknula ruka dítěte Ježíše. Poprvé někdo pohladil jeho odpornou srst plnou strupů. Hlasem, který vlk v životě nezaslechl, pak malý Ježíš řekl: „Vlku, mám tě rád!“ a s láskou na něj pohleděl.
Tu se stalo něco nepředstavitelného – v tmavé betlémské stáji praskla vlkova kůže a z ní vystoupil člověk. Skutečný člověk. Tak, jak jej Bůh na počátku zamýšlel.
Člověk v údivu klekl na kolena, líbal Ježíšovy ruce a klaněl se mu. Pak opustil stáj – stejně tiše, jako před chvilkou přišel – a šel dál svou cestou.
Nikdo si nevšiml, co se té noci událo. Jen malý Ježíš a ten, co se stal člověkem, vědí, co se stalo. A ti oba vědí, že se totéž děje u všech, kdo se ve své zvířecí kůži přiblíží k jeslím a nechají se dotknout božským Dítětem.

Zvlášť pokud cítíme, že musíme ve svém životě o lásku těžce zápasit, kéž cítíme, že Vánoce, chvíle u Betléma a zvláště chvíle přijetí živého Ježíše v Eucharistii – to jsou ty Ježíšovy doteky, Ježíšova pohlazení, příležitost i pro nás…