„Pane Ježíši, tak Ti děkuju, že i letos jsem prožil úplně ideální Štědrý večer, děkuju, že i letos mohu prožívat úplně ideální a idylické Vánoce. Vše mám pod kontrolou, žádný chaos, žádný stres, žádný problém, domácí pohoda, výborná rodinná atmosféra, zdravíčko slouží fest, se všemi si rozumím, starosti nejsou, prostě idylka jak na Ladových pohlednicích. Už to ani nemohlo být lepší…“ Nevím, kolik z nás by se teď mohlo takhle modlit. Nevím, kolik z nás prožívá úplně ideální a idylické Vánoce…

Při půlnoční mši svaté jsme uvažovali nad těmi prvními křesťanskými Vánocemi, že ony vlastně vůbec nebyly idylkou, že nad nimi visely otazníky, pochybnosti. Ale byla tam i důvěra, naděje. A do této situace se rodí Ježíš.

Rád bych u tohoto pohledu na Vánoce ještě i při této mši svaté zůstal.

Alex Kühner, spolupracovník německé tiskové misie, vypráví svůj vánoční příběh z dětství:

Když jsem měl čtyři roky, poprvé jsem vnímal předvánoční čas se vším jeho kouzlem a tajemstvím. Nemohli jsme však očekávat velké dary či lahůdky. Několik roků už zuřila druhá světová válka. Naši předvánoční radost tvořily maličkosti – vánoční strom a jeho ozdoby, světla a zář světnice s její vánoční vůní. Maminka však prožívala hlubokou úzkost. Stále totiž neměla žádné zprávy od otce, který byl v zajetí. S nadějí však očekávala, že otec žije a jednou se vrátí domů. Nastal Štědrý večer. Napětí v dětských srdcích vrcholí. Rozčileně pobíháme po bytě. Náhle se ozve zvonek. Pošťák přináší několik dopisů. Maminka se posadí v kuchyni ke stolu a začne číst. My zatím zpíváme, smějeme se, křičíme, poskakujeme a pak přiběhneme do kuchyně. Najednou zůstaneme vyděšeně stát. Maminka pláče, slzy jí padají na dopis. Jenom s námahou nám říká několik slov vysvětlení. Otcův kamarád z vojny píše, že tatínek v zajetí onemocněl a zemřel. Naše dětské srdce není schopné plně porozumět této strašné zprávě. Cítíme však, že se něco rozbilo, zhroutilo, rozpadlo. Tísníme se kolem maminky a smutek plní celý náš dům. Je ticho – hrobové ticho. A do toho němého pozoufání pronikne moje dětsky znepokojená otázka: „Mami, to už teď Vánoce nebudou?“ Maminka se zarazí, sevře mě do náruče a řekne: „Ne, právě teď budeme slavit Vánoce.“ S Boží pomocí zvládne svůj smutek a nám dětem vytvoří pěkné vánoční dny.
Právě uprostřed žalu, viny a nouze musíme slavit příchod Kristův a vzývat jeho jméno. Bůh se nevyhnul utrpení a bídě tohoto světa, vzal je na sebe, aby nikdo nezůstal ve své bídě sám, aby každý z nás mohl prožít odpuštění svých vin a mít naději věčného života bez bolesti a strasti. To nám připomínají každé Vánoce, a zároveň vybízejí ty, kteří ještě Krista neznají, aby jej přijali jako svého Pána a Spasitele.

Tak to je: Nejenom tam, kde je všeho dost a kde je pohoda a mír, ale zvláštním způsobem tam, kde člověk prožívá nějaké trápení, něco bolavého, nějakou obavu, nějaký stres, tam kde třeba i něco podstatného chybí – právě tam mohou začít Vánoce, právě tam může Ježíš vejít. A může tam zůstat nejen o Vánocích, ale když o to budeme stát, tak i napořád.

A to je moje vánoční přání: Ať narozený Ježíš, živý Ježíš v Eucharistii, nově vstoupí do našich životů, do radostí i do bolestí. Ať vstoupí zvlášť tam, kde něco důležitého schází. Ať vstoupí zvlášť tam, kde je něco bolavého. Ať zvláště tam, kde je něco bolavého, tam kde něco schází, začnou Vánoce. A když o to budeme stát, Ježíš nejen vstoupí, ale i zůstane. O Vánocích i po nich…