V evangeliu zaznívá dnes jedna moc důležitá věta. Svatý Jan Křtitel říká svým posluchačům – a říká to i posluchačům naší doby: Mezi vámi stojí ten, kterého vy neznáte.

To je otázka pro nás: Známe – neznáme Pána Ježíše? Asi bychom většinou odpověděli, že ho známe. Víme, kde se narodil, kdy žil, co dělal… Ale je ještě jedna otázka: Nejen jak ho zná náš rozum, ale jak ho zná naše srdce. Kým je Pán Ježíš pro nás? Jak z toho dnes a denně žijeme?

Chci vám na toto téma nabídnout zamyšlení jednoho současného kněze – P. Jakuba Berky:

Povím vám příběh, který mě chytil za srdce.
Jeden chlapec umíral na rakovinu. Jmenoval se Jirka. Bylo mu 12 let a bál se smrti. Nevěděl, kam půjde a co s ním bude. Věřící lékař mu vyprávěl o lásce Ježíše Krista k němu. Ale Jirka byl v takové depresi, že jeho slova nevnímal. Ve své bezradnosti lékař Jirku poprosil: „Říkej a ukazuj si se mnou na svých pěti prstech: Pán – Ježíš – je – můj – Spasitel.“
Pak se s chlapcem rozloučil a šel ze služby domů. Té noci Jirka zemřel.
Ráno, když doktor vcházel na oddělení, sestra mu hlásila, že Jirka v noci umřel. Doktor si vzpomněl na všechno, co mu říkal, byl smutný. Ptal se sám sebe: Co Jirka? Uvěřil? Šel za ním, jeho tělo bylo ještě na lůžku. Bezděky pohlédl na jeho křečovitě sevřené prsty. Ke svému překvapení uviděl, že si drží čtvrtý prst. Vzpomněl si na to, co mu naposledy říkal: „Jirko, až ti bude těžko, říkej si na prstech: ´Pán – Ježíš – je – můj – Spasitel.´“
Jirka držel čtvrtý prst – ukazoval „můj“.
Přiznám se, že ten příběh mě zasáhl. Můj Spasitel! – Asi nemůže být lepšího vyjádření o Kristu.

I dnes jako by zněla otázka: Kdo je Kristus, jaký mám k němu vztah?
V antice v katakombách malovali rybu, kotvu, ve středověku zvýrazňovali jeho kříž, v renesanci jeho lidství, v baroku jeho zázraky a moderní doba ukázala Ježíše jako dělníka, lékaře, myslitele, reformátora…
Z toho se však nedá žít. Kristus přece není pouhá historická bytost.
On je Bůh, pravý člověk, Vykupitel a Mesiáš.
Nestačí jen poznání a úcta, musí přijít uznání.
Sympatie, to je teprve začátek.

Velký anglický fyzik Isaac Newton napsal svědectví víry. Svou pokornou zbožností to pověděl. Člověka až hřeje u srdce, když čte jeho vyznání. Tady je pro vás:

Když byl dítětem, zneklidnil krále,
když byl chlapcem, udivil doktory.
Když byl mužem, otřásl celým národem i základy římské veleříše.
Nenapsal ani jednu knihu, ale do největších knihoven světa by se nevešly knihy, které byly napsány o něm.
Nezaložil žádnou náboženskou školu, vědecký ústav ani seminář, ale všechny školy vzdělaných národů se nemohou pochlubit tolika žáky jako on.
Nezařídil žádnou lékařskou ordinaci, ale uzdravil více nemocných duší, než kolik nemocných těl uzdravily tisíce lékařů.
Ovládl zákony přírody,
chodil po vlnách moře,
tišil bouři,
sytil z mála tisícové zástupy,
léčil bez léků,
křísil mrtvé.
Nepřátelé ho nemohli přemoci, satan jej nemohl zničit, ani hrob jej nemohl zadržet, nade vším zvítězil.
Nevelel žádné armádě, nedobyl železem ani píď půdy, a přece žádný vojevůdce neměl tolik dobrovolníků jako on.
Mocí své lásky, poselstvím evangelia přetvořil svět.
Velcí mužové přišli a odešli, mnozí lidé zklamali,
avšak on nikdy nikoho nezklamal.
Mnozí lidé zhřešili,
ale on jediný zůstal svatý, dokonalý, nejkrásnější mezi lidskými syny.
A tento Ježíš je Spasitelem světa, mým Spasitelem a přímluvcem u Boha.

CHCEŠ-LI, BUDE I TVŮJ…