Mohlo by to tak vypadat, že Jan Křtitel byl blázen. Nosil oděv z velbloudí srsti, kožený pás a jedl kobylky a med divokých včel. Blázen na první pohled. A mohlo by se zdát, že bláznů je dost i dnes. Třeba řeholníci v klášterech, kteří se nikdy nenamalují, kteří nechodí na diskotéky a kteří místo aby se zajímali o současnou módu, tak chodí ve staromódním hábitu. Blázni na první pohled. A mohlo by se zdát, že jsme blázni i my ostatní křesťané, pokud bereme vážně Boha a Desatero. Tolik možností užít si se nám dneska nabízí… Blázni na první pohled. Alespoň tedy v očích světa. Tak pojďme dneska trochu uvažovat nad tím, kdo blázen je a kdo blázen není.

Vyprávěl jeden kněz, jak se setkal na detoxu s jednou čtrnáctiletou holkou, která tam byla už potřetí. Vždycky ji našli někde zhulenou z marihuany, tak ji tam dovlekli, ať se poléčí. Když jí ten kněz vyprávěl, jak jezdí do těch různých komunit, kde jsou ti bývalí narkomani, kteří byli třeba deset let na drogách, na pervitinu, na heroinu, jak mají zničený život, jak by to rádi vzali zpátky, jak mají strach ty holky, že už se nevdají, že nebudou mít děti, že prostě všechno je zničené, vztahy v rodinách jsou zničené, … a on to tak té čtrnáctileté holce říká a ona povídá: „To budu řešit potom!“ A on jí říká: „Kdy potom?“ – „Potom. Teď mi to nic nedělá!“ To je bláznovství.

Nebo jiný příklad: Ve sdělovacích prostředcích teď hodně mluvili o tom, jak v naší zemi v poslední době hodně stoupá počet nakažených virem HIV, nemocných AIDS. A že je spousta mladých lidí, kteří to neřeší. Kteří si říkají: „No – i když se nakazím, tak to mám ještě nějakých patnáct roků života, třeba do té doby budou nějaké léky. Teď to neřeším. Teď si chci užívat.“ Tak to bláznovství je. A k tomu bláznovství vede právě ta mentalita světa: Užívej si nadoraz!

Proč to ten Jan dělal? Proč byl člověkem jednoduchosti života? Proč byl člověkem náročnosti života? To bylo svědectví! On čekal cosi víc, než lidé čekali a čekají od tohoto života. Pro něho nebyla „konečná“ to, pro co žili lidé kolem něho. On to nepotřeboval. Proč to dělají řeholníci, že si nepotrpí na ty vnější věci? To je svědectví! Oni tím dávají najevo, že čekají cosi víc, než lidé čekají od tohoto života. Pro ně to není „konečná“! Oni to nepotřebují. Proč my křesťané se (aspoň ve své většině) snažíme zachovávat Desatero, proč si nedovolíme všecko, proč máme smysl pro určitou askezi, proč se omezujeme? To je svědectví! Dáváme tím najevo, že čekáme cosi víc, než čekají lidé od tohoto života. Pro nás to, čím žijí a za čím se pídí lidé světa, není „konečná“! To není bláznovství! To je svědectví. A veliká otázka. Nebo možná vykřičník.

Nevím, jestli jste někdy slyšeli jméno bývalého italského politika, jednoho ze zakladatelů italské komunistické strany, který se jmenoval Ignazio Silone (zemřel v 70. letech). Jednou se ho ptali, proč se nestal křesťanem. A on na to odpověděl: „Protože se mi zdá, že křesťané nic neočekávají.“ Jak moc se on alibisticky za tuto větu schoval, to nevíme. Ale jedno je jisté, že očekávání je jedna ze základních charakteristik naší víry. A to je ta veliká otázka: Co jako křesťan čekám? Co očekávám? Čekám od Krista něco? Jestli ano, tak se to bude projevovat i tou určitou askezí, tím, že se budu umět v určitých věcech omezit a třeba to ani jako omezení vnímat nebudu. A naopak: Jestli nemám smysl pro určitou askezi, pro určité omezení, jestli toužím za každou cenu po naprosto všem, po čem touží lidé kolem mě, ať už jde o věci nebo o požitky, tak pak pod moji kůži směřuje veliká otázka, která může být zároveň velikým vykřičníkem, který bych si měl vyřešit: Čekám od Krista něco? Čekám od něho víc, než od záležitostí tohoto světa? Jsem přesvědčený, že Ježíš mi má co dát? Na to by si měl každý odpovědět. Zkusme tu otázku neminout!

A já Tě, Ježíši, prosím, za každého z nás. Dotkni se našeho srdce. Ukaž nám, že nám máš co dát. Ukaž nám, že v porovnání s tím, co dáváš Ty, se svět se svými nabídkami může jít zahrabat. Dej nám, Ježíši, do srdce dar touhy po Tvých darech. A s tím darem touhy i dar prosby. A s tím darem touhy a prosby i tu zkušenost…