Pán Ježíš vypráví podobenství o člověku, který svým služebníkům svěřil majetek. Dnes bychom řekli: Svěřil jim majetek, aby s ním podnikali, prostě aby z toho něco bylo. Když se pak vrátil a začal účtovat, nezajímalo ho pouze to, zda služebníci majetek nezneužili, nezpronevěřili, ale velmi ho zajímalo, jestli hřivny neležely ladem. Zajímalo ho, jak se s hřivnami podnikalo a jaký z nich byl zisk.

My výklad toho evangelia asi známe. Ti služebníci – to jsme my. A ty hřivny – to je všechno to, co jsme a co máme. Nejen hmotné věci (i když i ty), ale i náš život, naše schopnosti, vlohy, obdarování, zdravé ruce, zdravé nohy, zdravá hlava…

My s těmito „hřivnami“ můžeme naložit trojím způsobem: Můžeme jich zneužít, můžeme je nechat ležet ladem a můžeme jich využít k dobrému.

Když mám zdravé ruce, mohu jich zneužít – mohu třeba někomu ublížit. Mohu je také jen tak nechat ležet v klíně. Ale mohu jimi udělat také velmi mnoho dobrého. Ježíše nebude zajímat jen to, jestli jsem své ruce nezneužil, ale i to, zda „neležely ladem“, zda jsem je používal k dobrému.

Když mám bystrý rozum, mohu ho zneužít – mohu vymyslet třeba geniální podvod. Ale mohu své rozumové schopnosti také nechat zahálet: neučit se, nestudovat, prostě nevyužít. Ovšem také mohu své rozumové schopnosti učením a studiem rozvíjet a být tak někomu užitečný – být v obraze, orientovat se v problémech, umět poradit, možná i vymyslet lék třeba proti rakovině. Boha nebude zajímat pouze to, zdali jsem svého rozumu nezneužil, ale velmi se bude ptát také na to, jestli jsem jej nenechal „ležet ladem“, jak jsem jej používal.

Je v tom evangeliu jeden zajímavý moment: Pán dává nerovnoměrně. Někomu dal pět hřiven, někomu dvě, někomu jednu. Přiznejme si: My tomu nerozumíme proč. A možná máme i sklon závidět těm, kteří jsou obdarováni opravdu hodně. Možná máme sklon jim závidět a zatím bychom s nimi měli mít spíše soucit: Komu se hodně svěřilo, od toho se bude hodně požadovat. Je-li někdo Bohem opravdu hodně obdarovaný, ten musí sebou „mrskat“…

Chtěl bych tyto myšlenky dnes promítnout do jedné jediné roviny. Jednou z těch našich „hřiven“ je i čas. Sám pro sebe jsem počítal: Svých 43 let života jsem vynásobil 365 dny roku, to jsem pak vynásobil 24 hodinami, které každý den má, pak jsem to vynásobil 60 minutami, které má každá hodina a 60 sekundami, které má každá minuta. Spočítal jsem, že za mých 43 let života mi Pán Bůh daroval už více než 1.356.048.000 sekund. Do 31 let se ty sekundy našeho života počítají na miliony, od 32 let se už počítají na miliardy. Můžeme si to každý pro sebe doma spočítat. A můžeme s těmi čísly pracovat. Můžeme si vedle sebe položit čas, který jsme prožili s čistou duší, v přátelství s Bohem a čas, který jsme prožili v hříchu. Můžeme vedle sebe položit čas, který jsme věnovali povinnostem, práci, zábavě, odpočinku, koníčkům, rodině, potřebným lidem kolem sebe, Bohu… Něco nám z toho vyjde. Ten poměr či nepoměr nám možná něco napoví. Bude to takový náš malý audit, než přijde ten velký a definitivní – Boží. Boha bude velmi zajímat nejen, jestli jsme čas nezneužívali, ale také to, zda jsme jej dobře využívali.

Zakončil bych naše dnešní zamyšlení jedním úsměvným ale i poučným vyprávěním, které jsem slyšel: Jeden chlapec dostal od kohosi bonbón a maminka povídá: „No, co řekneš?“ Chlapec se bezelstně podívá, očička mu zazáří a povídá: „Ještě…“

Ten chlapec – to jsme my. Kolikrát jsme už Bohu řekli: Bože, ještě mě neber, ještě mě tu nechej!“ A Bůh nás nechává. Průměrný věk se v naší zemi významně prodlužuje. Ovšem čím víc Bůh dá, tím naléhavěji se bude jednou ptát…