Rád bych dneska dále rozvíjel myšlenku evangelia, kterou jsem před nedávnem „nakousl“, že rozložit si před Bohem jenom ten svůj krámek, jako to udělali židé v jeruzalémském chrámu – to je špatně. Toto Ježíš nechtěl. Ježíš nezaložil církev soukromníků, on založil společenství, které nese svoje jednotlivé členy a ve kterém jednotliví členové mají za celé společenství svůj díl zodpovědnosti.

My jsme nad touto myšlenkou před časem uvažovali v souvislosti se vztahem k našim vzdáleným trpícím bratřím a sestrám. Nemohou nám být ukradeni.

Dnes tuto myšlenku promítneme do roviny společenství v naší farnosti. Myslím si, že v jistém smyslu a do určité míry bylo dobře, když kněží pravidelně neobhospodařovali každou vesničku zvlášť. Centrum života farnosti bylo ve farním kostele, tam se lidé scházeli. Bylo to pro lidi náročné, ale lidi jednotlivých vesnic to spojovalo. Vnímám dnes u mnohých lidí (zdaleka neříkám, že u všech; u mnohých) silný trend žít si soukromé křesťanství ve své vesnici. Vnímám u spousty lidí silnou touhu mít ve své vesnici plný servis a účastnit se jen toho, co je v naší vesnici. Co je za její hranicí, to pro mnohé jako by nebylo vůbec. A to je škoda. Jistě: Někdy jsou objektivní důvody: stáří, nemoc, problém s dopravou. Ale mnohdy by to i šlo.

Slyšel jsem, jak seděl jeden kněz se svým farníkem kdesi u krbu. Byl to farník, který do kostela moc nenachodil. Snažil se knězi vysvětlit, že on to nepotřebuje. On si vystačí s Pánem Bohem sám. Kněz vzal kleště, vytáhl kousek hořícího dřeva z ohniště a společně tiše pozorovali, jak plamen toho dřeva slábne a po chvíli zhasíná, zatímco ohniště hořelo a hřálo dál. Snad ten člověk pochopil…

To společenství je důležité. A zvlášť u dětí a mladých je důležité! Potřebují „ohniště“. Když se izolují, zůstanou sami, mnozí ve víře a v životě s Kristem zhasnou, vychladnou. My ta „ohniště“ v naší farnosti máme. A máme jich dost. Máme mše svaté pro děti s kytarami, moderními zpěvy, promluvou pro děti, máme Hovory o víře pro mládežníky, máme spolčo křesťanské mládeže, máme ministrantské schůzky, instrumentální scholu, máme skaut, máme divadelní kroužek, máme farní školku, modlitbu rodin. Toto ovšem opravdu nejde dělat v každé vesnici zvlášť. Na to nemáme. „Ohnišť“ máme spoustu. Ale chce to ty 3-4 kilometry děti a mládež dovézt.

Náš otec biskup před několika dny napsal takovou provokativní myšlenku. Vzpomínal na doby za komunistů, kteří bránili, čemu šlo. A mladí se scházeli – tajně po bytech nebo někde desítky kilometrů daleko, kde tolik „nebyli na očích“. Riskovali, že budou problémy, že se nedostanou na školu, že se nedostanou do lukrativnějších zaměstnání. A mnozí na to opravdu v tomto smyslu slova doplatili. Ale ti mladí cítili, že nemohou zůstat izolovaní, cítili, že potřebují pro svoji víru a pro svůj vztah s Ježíšem „ohniště“. Otec biskup napsal provokativní myšlenku: „Co všechno se tehdy nesmělo dělat a dělalo se – a co všechno se dnes může dělat a nedělá se…“

Byla by veliká škoda právě ve svobodě nevyvinout ani malé úsilí najít mladým nějaké „ohniště“. Byla by veliká škoda právě ve svobodě nechat mladé vychladnout.

I toto je výzva dnešního evangelia: Nemůžeme si rozložit před Bohem jen ten svůj krámek a být spokojeni, že si vystačíme. Ani ve svém osobním životě ani v naší vesnici. Nevystačíme si. Potřebujeme „ohniště“. Byla by veliká škoda právě ve svobodě nevyvinout ani malé úsilí najít mladým nějaké „ohniště“. Byla by veliká škoda právě ve svobodě nechat mladé vychladnout jen proto, že překážku tvoří 3 kilometry.