Svatý Pavel si v dnešním 2. čtení přímo lebedí ve vzpomínce na křesťany v Soluni, jak jejich víra je účinná, láska obětavá, naděje vytrvalá. To je moc důležité!

Minulou neděli v celé naší zemi proběhlo sčítání účastníků bohoslužeb. To věřící hodně zajímá. Pokud vás zajímá, jak dopadla naše farnost, tak celofarnostně (ve všech obcích naší farnosti) dohromady bylo minulou neděli na bohoslužbách asi 360 lidí. Co je hodně zajímavý údaj, je to, že z tohoto počtu 360 lidí bylo 220 žen, ale také 140 mužů – i mladých mužů, otců rodin, kluků. To je krásné. V některých farnostech mají farnosti žen – muže tam skoro neuvidíš. Nicméně historicky ve Starém zákoně a u židů dodnes jsou to právě muži, kteří jsou náboženskými vůdci rodin. Jestli máme v naší farnosti 140 mužů, i mladých mužů, tátů rodin, kluků, tak je to nadějné. Ale co mě v dobrém smyslu slova nejvíc „posadilo na zadek“, bylo to, že věkový průměr účastníků bohoslužeb v naší farnosti je 45 let. Krásná mladá farnost. Živá farnost není ta, kde je hodně věřících, ale ta, ve které jsou rodiny s dětmi. A těch je – díky Bohu – v naší farnosti také vícero.

Tak je to povzbuzující. Nicméně počty opravdu nejsou všecko. Není nejdůležitější kolik nás je, ale jak víru žijeme, jak ji žijeme nejenom tím, že přijdeme na nedělní mši svatou, ale jak nás to táhne třeba i ve všední den, jak nás to táhne k pravidelnému setkávání s Ježíšem při sv. přijímání, jak nás to táhne za Ježíšem v modlitbě, no a pak jak to píše sv. Pavel: Důležité je, jak je naše víra účinná, jaké účinky má moje víra, tzn. co z mojí víry mají lidé kolem mě, co z mojí víry má moje rodina, moji přátelé, moje okolí. Důležité je, jak je moje láska obětavá. Jestli si před Pánem Bohem rozložím jenom ten svůj krámek nebo jestli se můj život vyznačuje i obětí pro druhé, jestli druhým umím nabídnout i to, co mě cosi stojí nebo třeba i hodně stojí. Důležité je, jak je moje naděje vytrvalá. To je to, co už jsem tady kdysi připomínal, jak některé zbožné babičky říkají: „Pane faráři, no ti naši mladí – ti už s Pánem Bohem nic. No to už se nedá nic dělat. Taková je doba…“ A jeden kněz na to říká: „No to už jste, babičko, pěkný duchovní pohřeb vystrojila těm vašim mladým. Jestli už ani vy nevěříte, že se něco může změnit, jestli už ani vy se za to nemodlíte, jak to Bůh může změnit?!“ Ne že by nemohl. Může. Ale on často nechce působit bez nás.

Začal jsem mši svatou myšlenkou, že jednou při posledním soudu se budeme muset podívat do očí těm, kteří na tom byli hůř než my – hladovějícím, umírajícím hladem. Jistě: Jde i o ty hmotné věci. Nicméně i v ČR podle posledních statistik je asi 10% lidí ohrožených chudobou, v našem kraji dokonce 15%. Na druhou stranu i v evropském měřítku na tom nejsme tak nejhůř. V Rumunsku je třeba 25% lidí ohrožených chudobou a Bulharsku dokonce 50% lidí. Nemluvě o Africe, kde v porovnání s naší „chudobou“ určitě nemají ani balenou vodu, ani jednorázové plínky, ani 2 televize v baráku, ani 3 auta v garáži. Budeme se muset těmto lidem jednou podívat do očí a vydat počet, jak naše láska byla obětavá. Ale nejde jenom o ty hmotné věci.

Olomoucký arcibiskup poslal v září věřícím své diecéze důležitý list právě na toto téma. Nebudu jej číst celý. Jen z něj vybírám:

Drazí bratři a sestry,
stále častěji slyšíme o utrpení lidí v současných válkách ať už na Ukrajině, Blízkém či Středním východě, nebo v Africe. Na mnoha místech trpí pronásledováním především křesťané. Na celém světě je pronásledováno až 200 milionů křesťanů a z toho je každoročně umučeno či zabito více než 100 tisíc křesťanů. Dnešní pronásledování má více obětí než pronásledování v dobách prvních křesťanů. Hlavními pronásledovateli jsou dnes komunistické režimy a náboženský fundamentalismus, zvláště muslimský. Tak zvané arabské jaro oslabilo režimy, které byly sice diktátorské, ale držely v mezích extrémní islamistické skupiny.
S bolestí musíme přiznat, že na utrpení těchto křesťanů máme svůj podíl i my, protože jim neposkytujeme dostatečnou podporu. Proto vás upřímně prosím o intenzivní modlitby za mír a ukončení pronásledování křesťanů.

Tak to je také výzva. Hmotně někdo může pomoct a někdo může pomoct méně. Ale modlit se a přinášet sebezápory můžeme všichni. Může tady zaznít otázka: Kdy naposledy jsem se modlil za chudé, za umírající hladem, za oběti pronásledování, genocid…? Je to výzva.

A je to i otázka. Možná mě pohladilo po srdci, že co do počtů na tom nejsme v naší farnosti zdaleka nejhůř. Ale co udělám pro to, aby i moje víra byla účinná, láska obětavá, naděje vytrvalá? Co udělám pro to, abych se jednou těm, kteří dnes jsou na tom hůř, než já, mohl podívat do očí?