Četl jsem jednu takovou úsměvnou historku, jak kdesi měli maškarní ples. Nějaký mladý muž tam byl oblečený za čerta. V noci se vracel domů i s maskou na hlavě. Začalo hrozně lít, deštník neměl. Jediné otevřené místo byl kostel, kde právě končilo noční bdění. Tak vběhl do vchodu, ženy zrovna vycházely ven, tak hrozně zakřičely a utíkaly pryč. Jedna, co špatně chodila a utíkat nemohla, padla před ním na kolena a povídá: „Podívej se, já do kostela chodím a modlím se každý den, ale to ti garantuju: Posledních 30 let jsem fakt vždycky stála na tvé straně!“

Ale teď vážně. Před několika lety jsem oddával na Jižní Moravě jednoho mého farníka, který si bral ženu odtamtud – z jihu, z vinařského kraje. Nikoho jsem tam neznal, bylo to pro mě cizí prostředí, tak jsem dostal i průvodce, který se mi měl věnovat. Potom odpoledne mě ten průvodce vzal do svého vinného sklepa. Tam jsem pochopil, jakou láskou pro něho víno bylo. Ten vinný sklep – to byla jeho láska i jeho chlouba. S jakým zaujetím, s jakou láskou vyprávěl o vínu, o odrůdách, o odstínech chuti, dávat ochutnávat. Mělo to jednu podmínku: Potřeboval k tomu vinice, které budou to víno rodit. A asi je měl. Kdyby měl mizerné vinice, které by nerodily, asi by mi vyprávěl o něčem jiném nebo by raději nevyprávěl vůbec.

My jsme dneska slyšeli v 1. čtení o historii velké lásky i velkého zklamání. Slyšeli jsme o zklamaném vinaři. Měl vinici na úrodném svahu. Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Postavil věž, vyhloubil lis. Čekal, že ponese hrozny, ale ona plodila pláňata. Zklamaný vinař.

To je prorocké slovo. Tím zklamaným vinařem byl Bůh. On si připravil vinici – vyvolený izraelský národ, o který jedinečným způsobem pečoval. A ta vinice nepřinesla plody. Dokonce služebníci té vinice – jak říká evangelium – zabili jeho vlastního Syna, když ho Bůh poslal.

Můžeme na chvíli opustit myšlenku vinice. Sv. korejský kněz Ondřej Kim Taegon tutéž myšlenku promítá do jiné roviny. Ve svém posledním dopise z vězení píše tato slova:

Ačkoliv jsme přišli na svět z milosti Boží a právě tak z milosti Boží jsme byli pokřtěni a přijati do Církve, stali jsme se učedníky Páně a neseme jeho slavné jméno, k čemu by nám prospělo tak veliké jméno bez naší opravdovosti? Ano, bylo by marné, že jsme přišli na svět a že jsme vstoupili do Církve, ba dokonce znamenalo by to zradit Pána a jeho milost. Bylo by lépe se nenarodit, než přijmout Kristovu milost a provinit se proti němu.
Pohleďte na rolníka, jak na poli zasévá: V příhodné době rozorá půdu, pak ji pohnojí, a nemyslí vůbec na únavnou práci a horko, ale hledí si vzácného semene. A když nastane čas žní a zdvihají se do výše plné klasy, jeho srdce zapomene na námahu a pot, jásá radostí a je plné štěstí. Vyrostou-li však klasy prázdné a není na nich nic než sláma a slupky, tu si rolník vzpomene na tvrdou práci a námahu a odejde z pole; tím víc na pole zanevře, čím víc se o ně staral.

A tak otázky k našemu rozjímání:

• Do kostela chodím. Na čí straně stojím svým životem po zbytek týdne? Nebo aspoň na čí straně USILUJI stát?
• Kolik let a jak už Ježíš investoval do vinice mého života?
• Jaké plody ta vinice mého života nese? Jak bych já sám popsal tu vinici mého života?
• S jakou láskou, s jakým zaujetím asi Ježíš mluví o plodech, které moje vinice produkuje?

Můžeme pak to rozjímání zakončit modlitbou – slovy dnešního žalmu:

Bože zástupů, vrať se,
shlédni z nebe, podívej se, pečuj o tuto révu.
Ochraňuj, co tvá pravice zasadila,
výhonek, který sis vypěstoval. …
Obnov nás, rozjasni svou tvář
a budeme spaseni.