Dnešní evangelium by se dalo shrnout do jediné myšlenky: Boží velkorysost převyšuje naši představu o tom, co by si člověk zasloužil. My to „víme“ – do pozitiva i do negativa, co by si kdo zasloužil. Ale Boží velkorysost naše představy přesahuje.

Samozřejmě, že už v době Ježíšově byla spousta lidí, kteří od mládí plnili Zákon. K tomuto počtu „řádných“ lidí ovšem Ježíš postupem času přizýval další – ty, které nikdo nenajal, ty se kterými nikdo nepočítal, ty kteří stáli na okraji – ať už sociálně nebo morálně. Právě dnes si připomínáme sv. Matouše. Známe jeho příběh, jak se Ježíš u tohoto šidila a vydřiducha zastavil a z celnice ho povolal za apoštola. Člověk by se „chytil za hlavu“! Nebo jiný celník – Zacheus: Všichni jím pohrdali. A Ježíš se k němu nechal pozvat domů. Ten Ježíšův jemnocit s ženou u Jakubovy studny, které jasně řekl, že pět mužů už měla a ten, se kterým žije teď, není její muž. A všechno vyvrcholí na kříži, kde skutečně v poslední hodině řekne vrahovi po pravici: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji!“

A tak je tomu i dnes: Ježíš zve a bude zvát mezi ty „řádné“ lidi i lidi, kteří jsou na okraji – ať už sociálně nebo morálně, lidi, se kterými ostatní nepočítají, ale oni leckteří Ježíšovo pozvání přijmou. Otázkou je, jestli to přijmeme my, jestli my nebudeme závidět, že Ježíš je dobrý.

V uplynulém týdnu tomu bylo 10 let, co byl na faře v Třebenicích zavražděn P. Ladislav Kubíček. Před několika dny Katolický týdeník obsáhle informoval o obrácení jednoho z jeho vrahů. Ten vrah dokonce napsal do Katolického týdeníku dopis. Poslechněme si jej:

Vážení čtenáři, dovoluji si k příležitosti 10. výročí smrti váženého člověka, kněze Ladislava Kubíčka, sepsat pár upřímných slov. Je pravdou, že jsem já a můj společník před deseti lety usmrtili tohoto váženého člověka. Nevím, jak se k tomu po takové době staví můj společník, ale já jsem svou vinu přiznal.
Byl jsem na strmé cestě vedoucí pouze jedním směrem, a to přímo do pekla. Dokonce jsem byl přívržencem satanovy církve, ale pobytem ve vězení jsem pochopil, že cesta, kterou jsem se vydával, byla tou nejhorší možnou, a tak jsem se rozhodl, že od své minulosti upustím. V ten moment jsem poprvé uslyšel hlas uvnitř mě. Byl to tak zvláštní pocit, že jsem se toho zalekl, kleknul jsem na kolena a prosil Boha o odpuštění. Druhý den jsem si říkal: Byl to hlas Boží, nebo satana? Dnes již vím, že Boží.
Jak jsem již napsal, svou vinu jsem přiznal. Trest, který jsem dostal, se může někomu zdát přiměřený, ale já uvnitř sebe cítím, že žádný jakkoliv drsný trest nemůže splatit to, co jsem udělal. Pan Ladislav Kubíček byl ve všech ohledech výjimečný člověk. Za své vyznání se celý život „rval“ a já si jsem jistý, že jeho boj nebyl zbytečný, neboť teď je s Bohem v ráji a na nás všechny se usmívá shora.
Já přesto dnes o sobě mohu říci, že jsem jiným člověkem. Po 102 měsících mě propustili a díky Božímu milosrdenství jsem se oženil se skvělou ženou a nedávno se mi narodila zdravá a krásná dcerka. Bohužel vinou mého špatného chování ve vězení jsem byl opět odsouzen na 48 měsíců a v prosinci roku 2013 jsem svůj trest sám nastoupil. Od letošního roku jsem v pravidelném kontaktu se zdejším kaplanem, s panem Michaelem Martinkem, který mi velice pomáhá, a díky němu vím, že blízké okolí pana Ladislava Kubíčka mě za můj čin neodsoudilo, ale naopak mě přijímá. Poznal jsem, že tito lidé opravdu žijí v Boží přítomnosti, a já dělám vše pro to, aby mi bylo toto také umožněno.
Vzdal jsem se svých ideálů z minulosti ve svitu naděje na odpuštění a nové šance na život člověka věřícího v Boha všemohoucího a Pána Ježíše Krista, Spasitele všech hříšníků. Věřím, že byl ze mě sejmut kalich naplněný temnotou a místo toho mnou prochází oslnivá záře mi-losti a lásky.
To je krátké, upřímné slovo člověka, který násilně světu vzal člověka, velice zbožného člověka. Tento člověk uklízel nečistoty v lidských srdcích pomocí lásky a víry. Uklidnil nesčetně moc srdcí, dokonce i to mé. Bohužel mi trvalo až moc dlouho, než jsem tomu porozuměl…
Závěrem bych se vás všech rád na něco zeptal. Zavraždil jsem člověka, který překypoval láskou a vírou v Boha. Trest jsem přijal a odpykal jsem si ho. Blízké okolí zemřelého mi již dokázalo odpustit a upřímně a srdečně mě přijímá. A teď se chci zeptat i vás: Dokážete mi odpustit i vy?

Ano, Boží myšlení není myšlení naše. Boží velkorysost přesahuje naše představy toho, co by si člověk zasloužil. Otázkou je, jestli to přijmeme nebo jestli budeme závidět, že Ježíš je dobrý, jako záviděli ti dělníci v evangeliu. Odpovědět na tuto otázku si už bude muset každý sám…