Svátek Povýšení svatého kříže nás vede k pohledu nejenom na Ježíšův kříž, ale i na kříže našich životů.

Dnešní naše zamyšlení bych začal jednou hezkou historkou, kterou jsem kdysi slyšel: To prý jeden člověk nebyl spokojený s křížem, který Pán Bůh na něho vložil. Chtěl ten kříž vyměnit. Tak svatý Petr ho vzal do velkého skladiště křížů. Ale ten člověk si pořád nemohl vybrat: Jeden kříž byl moc těžký, druhý moc dlouhý, třetí moc široký, čtvrtý měl příliš ostré hrany, pátý byl z příliš tvrdého dřeva, šestý byl moc sukovitý, další zas měl moc velké třísky. Až úplně nakonec našel jeden kříž, který mu vyhovoval. Říká: „To je ono. Ten beru.“ A svatý Petr mu na to odpovídá: „No fajn, ale to je ten kříž, který jsi tady před chvílí odhodil! Tvůj kříž Bohem darovaný.“

Je to jenom historka. Ale je v ní kus pravdy. Myslím tady na jednoho konkrétního člověka, který vyprávěl, jak kdysi už zdrcený problémy, které nesl ve svém životě, svému zpovědníkovi řekl: „Rakovina by byla jednodušší!“ A zpovědník mu odpověděl: „Neříkej to. Rakovinu jsi ještě neměl. Nevíš, co to je!“ A ten člověk měl chuť tomu knězi říct: „A ty jsi neměl ty moje problémy. Ty taky nevíš, co to je!“ Tak je to: Nesrovnávejme naše kříže s kříži druhých lidí. Každý máme svůj kříž na naši míru. To bude první myšlenka, o kterou dnes budeme prosit, abychom ji přijali.

A druhou myšlenku, ať napoví příběh, který kdysi napsal Luis Coloma:
K Božímu trůnu přicházel unaveným krokem muž shrbený pod těžkým křížem. Z čela mu kapal pot, z poraněných nohou tekla krev, ze zachmuřených očí šlehal vzdor. Poslední silou nadzvedl svůj kříž, hodil jej ke stupňům trůnu a zlobně zvolal: „Proč jsem já dostal tak těžký kříž, že jsem pod ním padal!“
Zachvěli se andělé u trůnu a čekali, že snad švihne blesk a opovážlivce srazí. Blesk neuhodil, na obličeji Pána Ježíše bylo vidět lítost. Sestoupil níž a odhozený kříž pozvedl. V jeho rukách se kříž proměnil. Už to nebyl jednolitý trám. Jako je kniha složena z listů, tak byl kříž vytvořen z několika vrstev. Ježíš odloupl horní vrstvu a pravil: „Vzpomínáš, jak ses naučil kouřit? Byl jsi varován, ale tys nedbal, dávky jsi zvyšoval, až přišla zákeřná nemoc. Zkusil jsi mnoho, ale to není můj kříž.“ Další vrstvu odštípl Spasitel. „Měl jsi nemocná játra. Lékaři tě zachránili, ale varovali, abys už ani sklenku nepil. Poslechls, rok jsi to vydržel. Ale tvoji přátelé tě přemluvili, že už jsi mimo nebezpečí, abys s nimi pobesedoval. Podlehls a přišel konec. Tento kříž jsem ti nevložil já, ale oni.“ Další a další vrstvy zmenšovaly tíhu kříže. Zbyl tenký kříž, lehký. „Tento kříž jsem ti nachystal já. Porovnej ho s tím, který jsem já nesl…“ Vzpurnému poutníkovi vyhrkly z očí slzy. Zašeptal: ‚Pane, odpusť, smiluj se!“ A to je ta druhá myšlenka, kterou si dnes můžeme odnést: Ne každý kříž je od Boha. Nejtěžší kříže si může vyrobit i člověk sám.

A třetí myšlenka. Že někdy můžeme pod svými kříži padat…, no můžeme! Víc než jedna pětina zastavení Křížové cesty vypráví o tom, jak Ježíš padal pod křížem. Když pod křížem padal Boží Syn, můžeme pod ním padat i my…

Shrňme si ty myšlenky. Každého z nás možná osloví jiná:

• Každý máme od Boha kříž na naši míru.
• Ne každý kříž je ale od Boha. Nejtěžší kříže si může vyrobit i člověk sám.
• Když pod křížem padal Boží Syn, můžeme pod ním padat i my…

Nechejme tyto myšlenky proudit svým nitrem…