Dnešní promluvu chci začít hezkým, výmluvným a snad i úsměvným vyprávěním z knihy J. A. Feehana: Bůh ukrytý v příbězích. Nese název: „Kněz se prostě nezavděčí aneb kanonizace až po smrti.“

Když je kázání kněze o pár minut delší než obvykle, řeknou lidé: „Je únavný.“
Když je krátké: „Nedal si s ním práci.“
Když mluví hlasitě: „Jeden by z něho ohluchl.“
Když mluví středně silně: „Člověk nerozumí ani slovu.“

Když není doma: „Pořád někde lítá.“
Když je doma: „Je pecivál.“
Když navštěvuje své farníky: „Nikdy není doma k zastižení.“
Když je na faře: „Nikdy za nikým ani nezajde.“

Když mluví o penězích: „Trochu moc si na ně potrpí.“
Když o nich nemluví: „Nikdo neví, co s nimi dělá.“
Když je dobrý organizátor: „Dělá trochu moc věcí najednou.“
Když není: „Farnost je mrtvá.“

Když dlouho zpovídá: „Je moc zvědavý.“
Když zpovídá krátce: „Nechce nikomu naslouchat.“
Když jeho mše začíná včas. „Hodinky mu jdou dopředu.“
Když začne o minutu později: „Nikdy nezačíná včas.“

Když je mladý: „Nemá žádné zkušenosti.“
Když je starý: „Měl by jít do důchodu.“
A když zemře: „Nikdo ho nikdy nemůže nahradit.“

Může být hodně věcí, které lidem na nás kněžích mohou právem i neprávem vadit. Ale jedna ze záležitostí, které leckterým lidem vadí fakt hodně, je to, když se kněz dotkne nějaké záležitosti, která je „pod napětím“, když řekne nějakou pravdu, která je nepříjemná, která je bolavá, když se dotýká něčeho, co člověk vlastně ani ve svém životě změnit nechce. Zvlášť když na tu pravdu kněz upozorňuje opakovaně.

Říkávám, že jsou lidé (netvrdím, že všichni!), kteří ani tak nepotřebují kněze, ale potřebují panáčka – panáčka, který na požádání bude pěkně panáčkovat, udělá pěkné kázání, pěknou mši, pěkný křest, pěknou svatbu, pěkný pohřeb, ale jinak nebude do ničeho strkat nos, nebude do ničeho vrtat.

A přece: V dnešním 1. čtení jsme slyšeli – a platí to jistě i rodičům vůči jejich dětem, ale zvláště nám kněžím: Ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému ZEMŘEŠ, a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, zemře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky.

To je něco nesmírně závažného: Kněz nesmí být panáčkem. Kněz je strážným pro Izraelův dům. Kněz musí lidem sdělovat celou pravdu – příjemnou i nepříjemnou i bolavou. A jestli to dělat nebude, tak duše budou hynout, ale Bůh je bude vymáhat z jeho ruky.

Proto sv. Pavel píše Timotejovi: „Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod.“ Někdy si říkám: Řekl jsem něco, co přišlo vhod? Tak je to dobře. A řekl jsem něco, co přišlo nevhod? Tak je to taky dobře. Máme hlásat vhod, ale i nevhod. Pán Ježíš říká: „Běda, když vás budou všichni lidé chválit, protože tak se chovali i k falešným prorokům.“

„Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod: Usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj…!“ Tak to píše svatý Pavel. Nesmíme být panáčky, musíme být kněžími. Strážnými pro Izraelův dům. A k tomu patří vhod i nevhod hlásat celou pravdu – tu příjemnou i nepříjemnou i bolavou. A já moc prosím, abyste nás jako takové brali.

Poslechněme si ještě jednou vážná slova dnešního prvního čtení: Ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Když uslyšíš slovo z mých úst, napomeň je mým jménem. Když řeknu bezbožnému ZEMŘEŠ, a ty mu nebudeš domlouvat, aby se odvrátil od svého chování, zemře on, bezbožník, pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky.