Víme dobře, jak těžké může být vyjádřit některé skutečnosti slovy. To mohli zažít apoštolové. Ježíš se jich nejprve ptá, za koho jej pokládají lidé zvenku. Na to se odpovídá poměrně snadno. Ale pak jde Ježíš dál. Učedníci mají možná poprvé vyslovit (dát do slov) zkušenost, kterou s Ježíšem mají. Už nějakou dobu s Ježíšem chodili. Mají s ním nějakou zkušenost. Teď mají tu zkušenost odít slovy. To nemusí být jednoduché.

Bude dobře ta Ježíšova slova vztáhnout i na sebe: Za koho mě pokládáte vy? Jakou zkušenost jsme s Ježíšem udělali, jakými slovy bychom to vyjádřili. Kým je pro nás Ježíš? Možná bude dobře si to skutečně zformulovat do slov – třeba na papír. A pak reflektovat: Tak jsem to napsal. A jak to žiji…

A můžeme jít ještě dál. Ježíš Petrovi říká, že na něm založí svou církev. Svou. On sám v ní bude působit, on sám ji ponese. Kdyby tady přišel nějaký novinář a položil nám otázku, co o církvi říkají lidé z venku, nebylo by těžké odpovědět. Ale kdyby nám Ježíš položil otázku – a on nám ji klade! – ty, který v té církvi už 20, 50, 80 roků žiješ, ty řekni, čím je pro tebe církev. I toto by bylo dobře si zformulovat, jak bychom odpověděli. My možná církev bereme často jako nějakou strukturu. Náš papež František asi před rokem v několika katechezích přirovnával církev k matce. Jak jedná maminka vůči svým dětem a jak jedná církev vůči svým dětem. Mohli bychom o tom mít celé dlouhé přednášky. Dnes jen tři papežova srovnání. Zkusme v nich vnímat církev jako maminku.

Maminka učí svoje děti chodit. Nejenom fyzicky chodit nohama. Ale učí je dobře jít životem. Mamince na tom záleží, aby děti v životě obstály, proto jim dává zásady, proto usměrňuje jejich kroky. Zásadní dobra vyžaduje, v nebezpečných, škodlivých záležitostech dětem brání. Řekne jim: „Do té školy fakt chodit budeš a po tom železničním koridoru fakt chodit nebudeš.“ Nenechá je růst jak křoví. K dobru těch dětí! A tak to dělá i církev. To Desatero, křesťanská etika, křesťanská morálka – to není nesmyslná drezúra. Církvi záleží na tom, aby její děti obstály. A nejenom v tomto čase, ale pro celou věčnost. Proto usměrňuje kroky svých dětí. Proto i církev po svých dětech zásadní dobra vyžaduje a v nebezpečných, škodlivých záležitostech svým dětem brání. S láskou, ale i pevností maminky, které záleží na tom, aby její děti obstály.

Druhá věc, kterou papež zdůrazňuje: Děti dospějí. Postaví se na vlastní nohy. Některé v životě obstojí, některé v nejširším smyslu slova havarují. Milující maminka nikdy nezavře srdce dítěti, které havarovalo. Dobrá a milující maminka nepřestane to dítě milovat. S jemnocitem, trpělivostí dál doprovází svoje dítě. Snaží se mu být nablízku, pochopit ho, pomoci mu. Nezavře dveře. Dítě se může vždycky vrátit. A maminka třeba za něj nastaví i svoji tvář. Sama snese i ponižování pro chybu svého dítěte, ale nezavře před ním dveře. Papež říká doslova:
Taková je církev. Je milosrdnou matkou, která chápe a snaží se vždycky pomáhat a povzbuzovat, nikdy nezavírá brány domu před dětmi, které se zmýlily anebo se mýlí; nesoudí, ale nabízí Boží odpuštění, nabízí svoji lásku, jež znovu zve na cestu děti, které spadly do hluboké propasti; matka nemá strach vstoupit do jejich temnot, aby jim dala naději. Církev nemá strach vstoupit do naší temnoty, jsou-li v tmách naše duše a svědomí, aby nám dodala naději. Církev je totiž matka.

A pro dnešek poslední srovnání: Maminka umí pro svoje děti klepat na různé dveře a za svoje děti se přimlouvat. I církev klepe na dveře Božího Srdce a v modlitbách se přimlouvá – zvláště za ty slabé, ohrožené, kteří se vydali třeba právě na různé ty bludné a nebezpečné cesty.

Nechejme tyto myšlenky proudit svým nitrem: Církev je matka. Záleží jí na tom, abychom obstáli. Proto ukazuje cestu, usměrňuje naše kroky. Je trpělivá, milosrdná, chápavá, klepe pro nás na dveře Božího Srdce. To není málo…