Ježíš v evangeliu chválí víru kananejské ženy: Ženo, jak veliká je Tvoje víra!

Začal bych naše rozjímání zamyšlením, které nese název Mít víru jako lev:

Krotitelé lvů říkají, že se jim velmi dobře pracuje s mladými lvy. Ti si chtějí hrát a jsou naprosto neškodní. Krotitel jim klidně může strčit hlavu do tlamy a ničeho se nemusí bát. Mladý lev je přátelský, hravý a velmi dobře se cvičí. Jakmile ovšem lev dorůstá a stává se dospělým, stává se také čím dál nebezpečnějším. Začíná se v něm probouzet jeho pravá přirozenost a starý lev „poznává“, k čemu je stvořen. Že je stvořen k tomu, aby lovil a zabíjel. A jednoho krásného dne, kdy se v něm toto vědomí probudí, ho může napadnout, že jeho krotitel by se pro něho mohl stát výbornou večeří, a tak je schopen na svého krotitele i zaútočit. Proto krotitelé mají strach ze starších lvů, protože velmi dobře vědí, že toto vědomí se v nich může kdykoliv probudit, a lev se tak může stát smrtelně nebezpečným. V cirkusech tak téměř vůbec nevystupují staří lvi, bylo by to příliš velké riziko. Křesťan má být také tímto dospělým lvem. To znamená, že si uvědomuje, k čemu byl stvořen a jaká je jeho skutečná přirozenost. Nejeden mladý věřící člověk se často chová jako ten mladý lev – víru nebere zase tak moc vážně. Možná také jako jakousi hru, možná tak trochu sportovně. Ale jak dorůstá v dospělého křesťana, už ví, kam směřuje, jaký je jeho cíl, jaký je smysl jeho života. Vnímá, že víru nemá jen pro sebe, že jeho posláním je hlásání evangelia. Už je tím starým lvem, který zná svoji přirozenost, ví, k čemu je stvořen a jaké je jeho skutečné poslání. Mám takovou víru i já?

V uplynulém týdnu jsme slavili svátek světce, který takovou víru měl – byl to polský kněz a mučedník sv. Maxmilián Kolbe. Poslechněme si alespoň úryvek z jeho životopisu:

Maxmilián Kolbe se narodil 7. ledna 1894 jako syn chudého dělníka. Jako nepohodlný kněz byl v r. 1941 nacisty dopraven do koncentračního tábora v Osvětimi. Jeho strašný konec začal jednoho horkého červencového dne r. 1941. Vůdce tábora Fritsch vybral deset zajatců, kteří měli být uvrženi do hladomorny – do sklepení bez světla a vzduchu. Jeden z nešťastníků – polský otec rodiny František Gajowniczek, náhle zoufale vykřikl a v slzách mluvil o svých dvou dětech. Tu vystoupil Maxmilián Kolbe klidně a odhodlaně z řady ušetřených a nabídl svůj život za život Gajowniczkův. Fritsch výměnu přijal a tím byl Kolbeho osud zpečetěn: 21 dní strávil v kobce hladu. Nebyla to normální vězeňská cela. Byla to maličká kobka – asi 1m vysoká. Nedalo se v ní ani stát. Betonová podlaha. 21 dní hladu. Spoluvězňové líčili, jak bylo z hladomorny slyšet po celé dny modlitby a zpěv, až se nakonec neozval žádný hlas. 14. srpna 1941 dal osvětimský táborový kat otci Kolbemu smrtící fenolovou injekci. Ano, v německých koncentračních táborech zemřely masy lidí. Ale asi jen málokdo tam zemřel jako oběť za jiného. Při slavnosti svatořečení Maxmiliána Kolbeho v r. 1982 byl šedivý František Gajowniczek se svou rodinou mezi množstvím lidí na náměstí sv. Petra v Římě. Slzy mu tekly po vrásčitém obličeji. Byl to jeden z nejpohnutějších okamžiků – pro něho i pro každého věřícího křesťana.

Velikost lidské víry… Zkoumejme svoji víru, třeba i to, jaký přívlastek bychom jí mohli dát: víra hravá, sportovní, víra v krizi, víra uvědomělá, veliká, neotřesitelná? Položme si poctivou otázku, prosme o pravdivou odpověď…