Pán Ježíš mluví o nebeském království jako o pokladu, jako o vzácné perle. Nemůže člověk víc získat a nemůže člověk víc ztratit. Kdybych měl život křesťana k něčemu přirovnat, tak řeknu, že křesťan se podobá lovci perel. Takový lovec neuloví perlu bezpracně. Musí jít do hloubky, proti tlaku vody. A až na dně – tam, kde je ten tlak největší – najde lasturu a v ní vzácnou perlu.

To všechno, co Bůh pro člověka připravil a co mu chce dát – to všechno jsou ty vzácné perly. My leckteří mnohdy spíš vnímáme ty tlaky, které je třeba překonat a bojíme se jich a nechce se nám proti těm tlakům. Abychom se zbavili tlaků, vzdáváme lov perel. Někdy jsme jako ten starozákonní Ezau, který vzácné požehnání vyměnil za misku čočky. Kdysi jeden synek prohlásil: „Kdyby můj fotr nebyl kostelníkem, tak už dávno do kostela nechodím…“ A kolik je jiných, kteří už to vzdali! Neobjevili hodnotu těch věcí? Nebo byly tlaky okolí, tlaky lidské přirozenosti, tlaky toho Zlého silnější? Nechtělo se jim jít proti těm tlakům? Chyběla síla? Těžko říct. To ví Bůh. Ovšem jedno je jisté: Od vzácné perly mají daleko.

Ale jsou i krásné opačné příklady, kdy člověk je ochoten jít i proti naprosto extrémním tlakům. Nevím, jestli víte, kdo to byl Alfred Andreas Heiss. Bylo o něm kdysi v časopise Immaculata toho hezké svědectví:

Povoláním byl justiční úředník v Berlíně, jinak praktikující katolík, zapálený fotbalista a turista. R. 1940 narukoval do wehrmachtu. Odmítl ale obléknout si uniformu s hákovým křížem. „Nacionální socialismus je protikřesťanský, a proto odmítám sloužit nacionálně socialistickému státu jako voják…,“ prohlásil před soudem. Byl odsouzen k smrti a ve věku 36 let popraven pro „odpírání branné povinnosti“. Ve svém dopise na rozloučenou napsal svým rodičům a sourozencům: „Stůjte pevně při Kristu a Jeho Církvi!“

Působil jsem svého času na území, které za války patřilo k Německu. Chlapi byli povoláni do války. Spousta těch vojáků tam za války zahynula. Bohužel teda bojovali na straně wehrmachtu. A mnozí z těch, kteří přežili, si ještě desítky let po válce nepřipouštěli, že něco bylo špatně. Častým argumentem bylo: „My jsme museli, jinak by nás zastřelili.“ Nebudeme soudit. Jak to krásně říká papež František: „Kdo jsem já, abych soudil?!“ Já tady nechci soudit, nakolik kdo byl aktivní a nakolik si kdo uvědomoval nespravedlnost té války. To ať si Bůh posoudí. Ale pro lásku k pravdě je třeba říct: Jestli někdo si zachránil život tím, že v té válce likvidoval nevinné, tak je to špatně. Kdyby v nějaké nespravedlivé válce někdo postřílel vaše děti – nevinné, aby si zachránil život, nikdo z vás by neřekl: „To je v pohodě, on musel.“ Někdy v životě holt nastávají situace, kdy se člověk musí projevit jako hrdina nebo jako zbabělec a jiná možnost není. Tím nikoho nesoudím. To je bez debaty, že to byla těžká a tristní situace a možná ne každý jí rozuměl a ne každý věděl, co má v tu chvíli dělat, a ne každý měl dostatek síly, ale cítíme, že argument „Já jsem musel…“ tady neobstojí. Alfred Heiss je toho důkazem. A spousta jiných.

Podobně třeba za komunistů. Dodneška někteří lidé říkají: „Já jsem nemohl chodit do kostela.“ Vždycky se naježím, když tu větu slyším. Říkám: „Neříkej ‚Nemohl jsem´. Na řetězu jsi uvázaný nebyl. Mohls´. Ale byly tlaky. Měl bys problémy. Nedokázal jsi to. Strach byl silnější. Ale neříkej, že jsi nemohl. Stůj v pravdě a pravda tě osvobodí. Jiným taky bylo bráněno a stálo je to těžké oběti. Ale mohli. A šli.“

Samozřejmě mnohdy jde o daleko méně dramatické situace. Některé děti říkají: Já jsem nemohl do kostela, já jsem musel fotbal.“ Není to o tom „nemohl“ a „musel“. Je to o prioritách. Je to o žebříčku hodnot. Je to o tom, kde má člověk svůj poklad. Někdy jsem dělával s mládežníky v náboženství takový pokus (můžeme si ho pro svoji potřebu doma udělat taky). Dal jsem jim papír a dostali úkol: Napiš na ten papír 9 záležitostí, které jsou pro tebe v životě nejdůležitější (ať už jsou to věci, majetek, rodina, zdraví, cokoliv). Když měli napsáno, řekl jsem jim: Teď z těch 9 záležitostí škrtni 3, kterých bys byl ochoten se vzdát, kdyby to fakt muselo být. A když měli škrtnuto, dostali poslední úkol: Ze zbývajících 6 hodnot dej do rámečku 3, o které bys nikdy a za žádných okolnosti přijít nechtěl. Bylo pak zajímavé sledovat, jestli se v těch hodnotách vůbec Bůh objevil (a někdy se neobjevil!), případně jestli byl v případu nouze škrtnutý nebo daný do rámečku jako hodnota, kterou by ti mladí fakt nikdy a za žádných okolností ztratit nechtěli.

Můžeme si ten pokus udělat doma také. Možná nás to potěší, možná povzbudí, možná nás to povede k zamyšlení.

Závěrem bych řekl to, co už tady zaznělo: Nebeské království – nebo-li všechno to, co Bůh člověku připravil – to je vzácná perla. A uloví ji ten, kdo se proti tlakům nebojí pro ni ponořit. Tu odvahu nám Pán Bůh dej…