Evangelium nás přenáší do večeřadla, kde za zavřenými dveřmi jsou apoštolové plní strachu. Když na ně Duch svatý sestoupil, zůstali v těle tak, jak byli před tím. Ale nitro se změnilo. Stali se lidmi Božího Ducha, Božího ohně, Božího zápalu.

Je povzbudivé sledovat, jak to funguje i dnes, když člověk otevře srdce, když se ho ujme Duch svatý.

Právě včera jsme měli s biřmovanci takovou hodně silnou duchovní obnovu. Víte, kdo ji vedl? Není to kněz. Je to člověk, který měl kdysi ve škole dvojku z chování, který si kdysi prošel vším možným včetně tvrdých drog. A když se ho dotkl Ježíš, když otevřel srdce, když i na něj pak ve svátosti biřmování sestoupil Duch svatý, stal se člověkem vnitřní krásy, vnitřní hloubky, člověkem vyrovnanosti a pokoje, který z něj vyzařuje. Troufám si říct – člověkem, z kterého vyzařuje taková vyrovnanost a takový pokoj, jaký není ani v mnohých těch, kteří byli k Bohu vedeni odmalička.

Čím to je, že jsou lidé, kteří nebyli k Bohu vedeni, kteří byli „vedle, jak ta jedle“ a dneska jsou to lidé takové hloubky, takového pokoje?

Čím to je, že jsou lidé, kteří byli k Bohu vedeni a sestoupil na ně Duch svatý a i s nimi a skrze ně se staly a stále dějí veliké věci?

A čím to je, že jsou lidé, kteří byli k Bohu vedeni a mají všechno, mají křest, 1. sv. přijímání, biřmování… a zůstali tím úplně netknuti, zůstali nad Božími věcmi – řečeno slovy našeho papeže – jak feferonky naložené v octu?

Není cílem této promluvy nabídnout vyčerpávající teologickou odpověď. Snad jen jeden z pohledů. Bude blízký dětem. Je to příběh, který byl určený na prvém místě jim. Ale nalezneme v něm odpověď i my – dospělé děti Boží.

Tomáš si říkal, že by ho o Letnicích mohl Duch svatý proměnit. Až ho Duch svatý promění, pak už nebude ráno líný, zavčas vstane a pomodlí se. Když přijde ze školy, pomůže mamince, s čím bude potřeba. Vůbec nebude odmlouvat a rád si bude uklízet ve svém pokojíčku. Všechny své školní úkoly si hned udělá, a teprve pak pů-jde ven, když mu to rodiče dovolí. Na televizi se bude dívat jen tehdy, když bude mít všechno hotovo. V neděli ráno čiperně vyskočí a bude v kostele už čtvrt hodiny před začátkem maše svaté. Vůbec nebude litovat, že neuvidí pohádku. Každý týden navštíví babičku…

Přišly svátky seslání Ducha svatého, ale co to? Stále nic… Stěžoval si mamince: „Mami, tak jsem si myslel, že mě Duch svatý promění, ale mně se zdá, že nic moc!“ Maminka, která zrovna potřebovala vynést ven koberec na vyklepání, odpověděla: „Mně se taky zdá, že nic moc. Ale já ti to vysvětlím. Nejdřív mi však pomoz vynést tento koberec.“ Maminka vzala smotaný koberec na jednom konci, Tomáš na druhém. Když už chtěli vyjít ze dveří, maminka koberec upustila na zem. „Ale, mami, dávej pozor, prosím tě, vždyť to špatně držíš!“ Za chvíli maminka na schodech koberec upustí znovu. Tomáš to nechápe. A na dvorku do třetice! „Teda mami, ty to snad děláš schválně!“

„Ano, Tomášku. Chtěla jsem ti názorně ukázat, že ke všemu je potřeba spolupráce. Když chceš, aby tě Duch svatý proměnil, musíš s ním také spolupracovat. Jinak to dopadne jako teď s kobercem. Nemůže tě proměnit, když pro to sám nic neuděláš.“ „Aha, mami, už to chápu! A já jsem si myslel, že když mě Duch svatý promění, bude to krásně pohodlné.“

Tak to je. Proč lidé opouštějí Boha, proč jim to nic nedává, proč jsou nad Božími věcmi jak „feferonky v octu“? Ne že Bůh nedává. Bůh dává. Ale pokud člověk uzavřel srdce, není schopný přijmout. A naopak: Kde člověk otevírá srdce, kde spolupracuje, kde se Božím Duchem nechává vést (skrze Desatero, skrze slova Písma, skrze tiché doteky nitra), tam to funguje. Tam to člověka naplňuje, tam Duch svatý člověka mění, tam Duch svatý v člověku a skrze člověka pak dělá veliké věci. A člověk je člověkem vyrovnanosti, pokoje, radosti. To je radost! Radost, když člověk vidí, že nejenom v době apoštolů, ale i dnes to funguje. Ale bez té spolupráce to prostě „nefachčí“…