Chtěl bych se spolu s vámi opět zamyslet pouze nad jedinou větou evangelia. Ježíš říká svým učedníkům – tehdejším i dnešním – říká to i nám: Ať se vaše srdce nechvěje! Víme, že mnohé srdce se chvěje. Víme, že mnoho lidí, možná i mnoho z nás se chvěje. Mnozí nejsme tak silní, jak bychom rádi před druhými vypadali. Mnozí se chvějeme – mnohdy opravdu nad existenčními otázkami – nad otázkami zdraví, zaměstnání, strachu o děti, strachu o jejich i naši budoucnost, strachu o jejich i naši věčnost. Mohou přijít a přicházejí i situace, kdy se člověk bez jakékoliv nadsázky podobá uzlíčku chvějících se nervů. Do toho všeho vstupuje Pán a říká nám: Ať se vaše srdce nechvěje!

To chvění si prožil i nedávno svatořečený papež Jan XXIII. Jeho životopis říká, že když byl zvolen papežem a uvědomil si tu obrovskou zodpovědnost za celou církev, tak se opravdu začal chvět a začala ho oblévat hrůza. Až jedné chvíle si uvědomil, jak mu Pán říká: „Jeníku, ještě jsem tu já!“

A druhý nedávno svatořečený papež Jan Pavel II. po svém zvolení zahajuje svůj pontifikát slovy: Nebojte se! Vychutnejme si jeho slova:

Nebojte se! Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach. Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil a čím je den ode dne více ohrožován! A konečně, nebojte se sami sebe!
Kristus po svém zmrtvýchvstání řekl apoštolům a ženám: „Nebojte se!“ Tato slova potřebujeme dnes možná více, než kdy jindy.
Je nutné, aby zesílila jistota, že existuje ten, kdo drží v rukou osudy tohoto pomíjivého světa, kdo má v rukou klíče od smrti a podsvětí, kdo je alfou i omegou.
A tento někdo je Láska… Jen on se může plně zaručit za slova „Nebojte se!“.

Samozřejmě že na druhou stranu nelze všechno nechávat jenom na Bohu, ale je tady i široký prostor pro naši aktivitu. Ježíš říká: V domě mého Otce je mnoho příbytků. Četl jsem takové krásné vyprávění, jak jeden člověk přijde po smrti do nebe a svatý Petr ho vede ulicemi s nádhernými paláci. Nově příchozí se ptá, komu ty paláce patří. A dovídá se: Tak ten patří svaté Terezii z Avily, onen zase svatému Dominikovi, tamten svatému Františkovi. Zatímco jdou dál, nově příchozí se těší na ten svůj palác, až přijdou k jedné chatrči a sv. Petr říká: „Tak to je tvoje!“ Nový příchozí tázavě a zklamaně hledí. A sv. Petr mu říká: „No co se divíš? Co sis sem poslal, to máš!“

Rozumíte: Nemohu zase úplně všechno nechávat jenom na Bohu! Nemohu si ničit zdraví a naříkat, že Bůh nezabránil mé nemoci. Nemohu nehledat práci a naříkat, že jsem bez zaměstnání. Nemohu schvalovat dětem jejich postupné vzdalování se od Boha a Bohu pak vyčítat, že ho děti opustily úplně. Nemohu schvalovat dětem jejich excesy a Bohu pak vyčítat, že si zbabraly život. Nemohu nechodit ke svátosti smíření, pěstovat si svůj hřích, vydávat všanc svoji spásu a Bohu pak vyčítat, když o ni přijdu.

To je postoj křesťana: Ať jde o cokoliv, zapojit poctivě své síly. Udělat, co mohu. A co nemohu, na co při nejlepší vůli nemám, umět s důvěrou odevzdat Bohu. S tou důvěrou, že on bude doplňovat. Jak to kdosi lapidárně vyjádřil: „Dělej všechno tak poctivě a naplno, jako by Boha nebylo, a modli se při tom tak, jako by ti nic jiného nemělo pomoci.“ Ať nám na té cestě Pán žehná!