Je měsíc květen, měsíc májových pobožností, měsíc ve kterém se čtou tzv. májová čtení – něco jednoduchého, oslovujícího, pro život. Nemusí to být jen záležitost májových pobožnosti. Proč bychom si něco nemohli přečíst i při mši svaté?!

Je dnes Neděle Dobrého pastýře – den modliteb za povolání k duchovnímu stavu. Jak člověk objeví, že ho Bůh volá k duchovnímu stavu? Nemusí to být vždycky „učebnicové příklady“. Povolání jsou různá, někdy i na pozadí lidské slabosti, někdy i v tom povolání Pán Bůh projevuje smysl pro humor.

O jednom takovém povolání alespoň část z rozhovoru s jedním (tehdy) novoknězem – P. Karlem Koblížkem – jak byl kdysi otištěný v časopisu Immaculata:

Otče Karle, co to pro tebe znamená být knězem?
Kněžství je hluboké tajemství – mystérium, které dává jak knězi, tak společenství věřících veliký rozměr. Kněz se stává nástrojem Krista, z čehož plyne, že při kněžských úkonech to již nejsou pouze ruce kněze, ale ruce Krista, obyčejná služba kněze se stává službou Krista.
Já osobně prožívám toto tajemství především ve zpovědnici, kde Kristus prostřednictvím zpovědníka osvobozuje člověka od jeho hříchů, bere na sebe jeho hřích a proměňuje slabého, hříšného člověka v člověka svatého. Své povolání jsem našel právě tehdy, když jsem pozoroval jiné kněze zpovídat.

Proč tě zrovna zpověď tolik oslovuje?
Každý člověk má své slabosti a hříchy, s nimiž si sám neporadí. Člověk sám se sice může snažit zbavovat se slabostí, ale spáchaných hříchů se sám nezbaví, ocitá se jakoby na konečné zastávce, mohli bychom říci: v hrobě. Avšak díky Kristu hříchy nejsou konečnou zastávkou, existuje ještě něco, a tím je odpuštění, smazání hříchů, zmrtvýchvstání. Mám radost, když mohu být svědkem toho, jak Kristus osvobozuje lidi od tíhy hříchů. Vím, že často mají lidé strach vyznat svůj hřích. Mají obavy, co si pomyslí kněz, až mu to řeknou atd. Přál bych si, aby se nebáli, protože není důvod. Je tu někdo větší než hřích – Kristus, který s láskou bere vše na sebe a přeje si, abychom mu důvěřovali. Svou úlohu vidím v tom, že jako zpovědník znovu vkládám do dlaně Kristovy ruku člověka, který se ho pustil.

Jak probíhalo tvoje rozhodování být nebo nebýt knězem?
Momentů, kdy jsem o tom přemýšlel intenzivněji, bylo více.
Jeden z nich se udál v kostele Panny Marie Sedmibolestné na Cvilíně. Tam jsem na jedné pouti ministroval při mši svaté, avšak při četbě liturgických čtení jsem se kvůli své vadě řeči zadrhával. Kněz nebyl s mou četbou příliš spokojen a po bohoslužbě si mě zavolal a chtěl, ať mu něco ještě přečtu. Vzal jsem tedy lekcionář a začal číst úryvek z evangelia. Na to kněz prudce zareagoval, že ať evangelium nečtu, že knězem stejně nebudu. No a toto ve mně vzbudilo jistý vzdor a v duchu jsem si řekl: „A odkud ty to asi víš?!“ A od té doby jsem začal více uvažovat: ,,Proč zrovna já bych neměl být knězem?“ Je také zajímavé, že jsem byl vysvěcen zrovna v kostele na Cvilíně, a to jako vůbec první v jeho dějinách.
Druhý moment, rozhodující, se stal v Brně. Když jsem nastoupil na střední školu, začal jsem bydlet na internátě. Postupně jsem se seznamoval s městem, chodil jsem také různě po kostelech. Při návštěvě kostela svatých Janů, kde je na zpovědnice pěkně vidět, jsem pozoroval, jak kněží zpovídají, zvláště jednoho jsem pozoroval. A tam jsem naplno zatoužil stát se knězem. Sednout si do zpovědnice a zpovídat. Dnes mohu říci, že se mi to splnilo. Zpovídám nyní ve stejné zpovědnici, co kdysi ten kněz.

Dalo by se říct, že Pán Bůh má smysl pro humor. Ale může být i vážnější moment v povolání. O tom vypráví biskup Karel Herbst v časopise Tarsicius. Ať osloví zvláště ministranty, pro které je tento časopis prioritně určen:

Milí ministranti, podívejte se nenápadně na své pány faráře a pokuste se odhadnout, zda to byli vzorní, hodní kluci, když sami byli ministranty, nebo zda to mohlo být i jinak.
P. Čížkovský, kdysi farář v Kroměříži, v knížce vzpomínek popisuje svá mladá léta na Hané. Chtěl být ministrantem, ale jeho maminka mu to nedovolila, prý, aby jí u oltáře nedělal ostudu. Asi to byl zlobílek, jak kluci často bývají. Mnozí si myslí, že jen ti nejhodnější mohou pomýšlet na cestu ke kněžství, ale Bůh často povolává ty, na které by si nikdo nevsadil. Ani já jsem určitě nepatřil mezi ty nejhodnější.
P. Čížkovský ale svou maminku zaskočil. Stal se knězem v Jihoafrické republice, jako emigrant se však nemohl do Česka vrátit. Proto na své primici neměl nikoho ze svých blízkých, ani maminku, jenom věřící z daleké ciziny. Když se časem se svou maminkou ve Vídni setkal, zeptal se jí, proč mu jako klukovi bránila v ministrování. Maminka se rozplakala. Zvláštní, Bůh si volá své služebníky podle vlastního uvážení, neboť hledí do srdce. Kdyby se někdy ozval ve vašem srdci, nedělejte, že neslyšíte…