Slavíme dnes jeden z novodobých svátků – svátek Božího milosrdenství. Bude dobře něco si o něm říct: Jak vlastně vznikl, jaký má pro nás význam.

V r. 1938 v jednom polském klášteře ve věku 33 let v pověsti svatosti zemřela řeholní sestra, jejíž jméno je dnes velmi známé – s. Faustyna Kowalská. Nejen v „pověsti“ svatosti. Po důkladném zkoumání jejího života byla v r. 2000 papežem Janem Pavlem II. oficiálně prohlášena za svatou. Tato řeholní sestra je známá hlubokým vztahem k Ježíši, který jí daroval také hluboké mystické zážitky. V nich jí dával poznávat především svou nejkrásnější vlastnost – své milosrdenství. Mimo jiné jí také řekl, že si přeje, aby 2. neděle velikonoční byla slavena jako svátek Božího milosrdenství. Řekl, že v tento den budou stavidla Božího milosrdenství otevřena dokořán. Zvláště slíbil, že kdo o svátku Božího milosrdenství přistoupí ke svátosti smíření a k Eucharistii, ten dosáhne úplného odpuštění vin a trestů za hříchy.

Tak toho můžeme využít zvláště dnes: Stavidla Božího milosrdenství jsou zvláště dnes otevřena dokořán: pro všechny v jejich potřebách, zvlášť pro hříšníky.

Vychutnejme si alespoň krátkou pasáž Ježíšových slov k sestře Faustyně: Přeji si, aby každá duše velebila mou dobrotu. Přeji si důvěru od všeho stvoření. Povzbuď duše k důvěře v mé nekonečné milosrdenství. Slabá a hříšná duše se NESMÍ obávat přiblížit se ke mně, i kdyby měla hříchů víc, než je písku na zemi. Všechno se ponoří do propasti mého milosrdenství. Všechny duše z něho mohou čerpat život. Všechny duše se mohou s důvěrou přiblížit k tomuto moři milosrdenství…

Co nám sestra Faustyna zjevila o Božím milosrdenství – o tom bychom mohli mít třeba zase celý cyklus promluv. Možná na to někdy dojde. Pro dnešek alespoň jedna její důležitá připomínka. Sestra Faustyna zdůrazňuje, že nestačí jenom modlitba o Boží milosrdenství, nestačí jenom důvěra v Boží milosrdenství, ale připomíná, že když chceme, aby Bůh byl k nám milosrdný, tak důležité je, abychom i my uměli být milosrdní k lidem. Milosrdenstvím svým připravujeme do svého srdce cestu milosrdenství Božímu.

A můžeme tu myšlenku i rozšířit: Chceme-li, aby Bůh byl k nám „grand“, buďme i my „grand“ k němu. Kde je člověk velkorysý, tam se Bůh nedá zahanbit. Chtěl bych vám k tomu říct jeden příklad z mé rodiny – z života mé už zemřelé babičky. Měli jsme velice hezký vztah. Maminka je její jedinou dcerou, já jsem jejím jediným vnukem. Když jsem se rozhodoval pro kněžství, babičce ještě tehdy patřilo půl chalupy, zahrada. Víte dobře, jak někteří zvlášť staří lidé dokážou lpět na „dědictví otců“. Když jsem to tak později domýšlel, říkal jsem si: Vždyť ta babička vzhledem k okolnostem mi tehdy docela klidně mohla říct: „To má jednou patřit tobě. Ty to nechceš? Ty to jednou prodáš a budeš kočírovat někde po farách? Opustíš to místo, kde žily generace před tebou?!“ Mohla to říct. Ale neřekla. Naopak byla mým rozhodnutím docela mile dojatá a naopak vím, že z její strany bylo hodně růženců za moje kněžské povolání. Bylo to od ní svým způsobem velkorysé. A Bůh jí to velkoryse vrátil. Když i ona svým způsobem dávala ANO mému kněžskému povolání, jistě netušila, jak jí to Pán Bůh vrátí. Jistě tehdy netušila, že naposledy, kdy se ve svém životě do kostela dostane, to bude v den mé primice. Opravdu v den mé primice byla naposledy v kostele a pak už jí to nikdy nebylo možné. A asi už vůbec tehdy, kdy i ona dávala ANO mému kněžskému povolání, netušila, že to budu právě já, kdo jí jen několik hodin před smrtí udělí svátost nemocných jako posilu na cestu do věčnosti.

Nezapomeňme na to: Kde je člověk velkorysý vůči Bohu, tam se Bůh nenechá zahanbit…