Když Ježíš vstal z mrtvých a když na apoštoly sestoupil Duch svatý, tak apoštolové šli a hlásali a vydávali svědectví o tom, co s Kristem prožili a čemu je naučil pro jejich život. Ta myšlenka se bude často objevovat v prvních čteních v době velikonoční ze Skutků apoštolů. Myšlenka: Jsme svědkové, vydáváme svědectví Ježíši. Slyšeli jsme to i dnes.

Chci vám dnes nabídnout dvě zamyšlení, co to znamená svědčit o Kristu. První svědectví je z prvních dob křesťanských, kdy křesťané žili rozptýleni mezi pohany. Druhé zamyšlení bude z dnešní doby, kdy jsme na tom podobně. Také žijeme rozptýleni mezi pohany.

Takže nejprve to zamyšlení z 3. století – z listu Diognétovi:

Křesťané se neliší od ostatních lidí ani původem, ani řečí, ani způsobem života. Nemají vlastní města, nemluví zvláštní řečí, nežijí odlišným způsobem. Bydlí, jak každému bylo souzeno, v městech helénských i barbarských. V odívání a jídle se přizpůsobují domácím zvykům. Co se týče života, dávají neuvěřitelný příklad vzorného života. Mají vlastní vlast, avšak žijí jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast cizinou. Žení se jako ostatní, rodí děti, avšak narozené děti neodhazují. Mají společný stůl, ne však lůžko. Mají tělo, nežijí však podle přání těla. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. Poslouchají dané zákony, způsobem svého života však nad zákony vítězí. Všechny milují a ode všech jsou pronásledováni.

Prostě řečeno: Jako je duše v těle, tak jsou křesťané ve světě. Tělo nenávidí a bojuje proti duši, poněvadž ona mu brání, aby se oddávalo rozkoším, a přece jí nemůže uškodit. I křesťany, protože se stavějí proti rozkoším, svět nenávidí a přece jim nemůže uškodit.

A teď jak by se tato slova dala převést do dnešní doby. Svědectví křesťanů dnes. Tyto myšlenky nabízí arcibiskup Jan Graubner:

Naše dnešní situace křesťanů rozptýlených mezi pohany se v mnohém podobá prvotní církvi. List Diognétovi z třetího století píše o jejich jasném svědectví. Jak by asi mohlo znít jeho svědectví o dnešních křesťanech? Snad bychom tam četli: Křesťané se od ostatních lidí neoddělují, bydlí mezi ostatními a pracují jako oni, ani nemají svou řeč, a přece má jejich život nápadné odlišnosti. Žení se a mají děti, které vychovávají. Nezabíjejí ani nenarozené, ani staré či postižené. I když nejsou bohatí, ke stolu přijmou každého hosta, společné lože však přejí jen vlastním manželům. Velmi si váží rodiny. Mají naději a dovedou se radovat. Přiznávají své chyby a dělají pokání, ale druhým dovedou odpouštět. Všechny lidi považují za své bližní a očima víry v nich – zvláště v dětech, trpících a potřebných – vidí Krista, svého Boha. Nepotřebují drogy a vyhýbají se takovým zábavám, které považují za neslušné. Zákony státu zachovávají, ale svým životem je překonávají.

Svět jim často nerozumí, jejich morálce se vysmívá a považuje je za zaostalé a nepotřebné. Je rád, když se s náboženstvím stáhnou do soukromí kostelů, protože život víry si představuje jako náboženské vyžití podobné zábavným koníčkům. Jindy čeká na jejich chyby, aby je zveličil a mohl zlehčit jejich svědectví a tak se zbavit vlastních výčitek svědomí. V některých dobách je dokonce pronásleduje.

I když s nimi svět nepočítá, přece z nich má užitek. Jestliže svět odolává chaosu navzdory zneužívané svobodě, která neumí odmítat mravní zlo a toleranci zaměňuje s bezmocností dobra, jestliže ekonomicky nekrachuje navzdory nepoctivosti a sobectví, které hledá jen vlastní prospěch, jestliže společnost přežívá navzdory nezájmu o rodinu a odmítání dětí, pak je to především díky těm občanům, kteří i přes své slabosti zachovávají Boží řád, čerpají sílu a moudrost z evangelia, nechají v sobě milovat Boha. Křesťané jsou jako duše v těle. Mnohými nevidění, ale všude přítomní. Nepočítá se s nimi, ale skrze ně se ve světě udržuje život a hodnoty ducha.

Dej každému z nás Bůh touhu po takovém svědectví…