Jednou z velmi častých dětských otázek je, proč v naší církvi mohou být kněžími jenom muži. Odpovědí je, že Ježíš si vybral za apoštoly muže a církev po vzoru Ježíšově v tom jaksi pokračuje. Mnohým lidem to připadá nespravedlivé a vůči ženám diskriminační. Jako by žena měla menší hodnotu. Není to tak.

Žena má velikou hodnotu. Snad největší poslání má v rodině. Právě maminky a babičky bývají prvními apoštolkami dětí. Většinou to bývají nejvíc právě maminky, které dávají dětem základy víry, základy vztahu k Ježíši. A patří jim za to naše pozornost a náš dík.

I ten dnešní úryvek evangelia ukazuje ženy ve zvláštním světle. I tady je možno říct podobně jako na Zelený čtvrtek: Škoda, že nečteme z Bible všecky ty úryvky o Ježíšově vzkříšení, protože všechny ty texty v souvislostech jsou vlastně obrovskou výzvou pro mužskou církev. Ukazují, jak ti chlapi – apoštolové těžko přijímali fakt Ježíšova vzkříšení. Evangelista Lukáš dokonce říká, že když ženy apoštolům zvěstovaly Ježíšovo vzkříšení, tak apoštolové tomu nevěřili a ta slova jim připadala jako plané řeči. Prostě výplody bláznivé ženské fantazie. Bláboly! Nakonec uvěřili, přesvědčili se. Ale trvalo to!

Byly to právě ženy, které věděly, které jako první spěchaly ke hrobu a tak se setkaly se vzkříšeným Ježíšem. Snad to byl jejich cit, snad to bylo něco víc – něco těžko uchopitelného, něco těžko vyslovitelného, co je hnalo ke hrobu. Evangelista Matouš říká, že ženy se šly „podívat“ na hrob. To řecké slovo „podívat“ ovšem znamená „vidět“, „meditovat“, „pozorovat“, „reflektovat“. Ty ženy chtěly být u Ježíše i ve smrti, vytrvat u něho, přemýšlet o poselství jeho života.

Koneckonců byly to právě ženy, které stály pod Ježíšovým křížem na Golgotě. Z chlapů tam zůstal jenom Jan. Ostatní se rozprchli. Ženy měly odvahu zůstat pod křížem, měly odvahu nad ránem jít ke hrobu, vytrvat v té věrnosti i u mrtvého, a proto jako první mohly prožít setkání se vzkříšeným Ježíšem a nést ho dál.

I dneska vidíme, že ženy se méně obávají umírání, smrti, loučení, hřbitova. Mnozí muži se takovým tématům jako je umírání, smrt, loučení, raději vyhnou. Mají z nich strach. Nevědí, co by umírajícím řekli. Mnozí dokonce třeba i při pohřbu raději stojí někde před kostelem, před kaplí. To je téma, ze kterého mají mnozí strach.

I běžně v kostele bývá daleko větší procento žen. Proč? Důvodů může být víc. Jedním z nich je i to, že ženy leccos snadněji vycítí. Snadněji vycítí i to, co mnozí chlapi často rozumem hledají a tak těžko nacházejí.

Asi ta výzva dnešního svátku bude poněkud zvláštní. Ale přesto: Co kdybychom my chlapi dneska přijali poselství žen? Nejenom to poselství žen z evangelia. Ale třeba i to poselství žen, které jsou kolem nás, a zvláště v našich rodinách. Poselství žen, které mnohdy mají zdravý cit pro to, co my chlapi rozumem třeba tak těžko hledáme nebo pro co se třeba i vůlí tak těžko rozhodujeme.

Velikonoční evangelia jsou pozváním, abychom my chlapi dávali zvláštním způsobem pozor na to, co nám chtějí říct ženy doma, v rodině, v práci, při osobních setkáních. Mají nám co povědět! Přijměme to!