Ježíš otvírá hroby. Nejenom ty hmotné, ale i ty duchovní. Odpouští, obnovuje vnitřní život v duši, která ho ztratila hříchem. Potřebujeme to. Za vlasy se sami z bažiny nevytáhneme. Sami si neodpustíme. K tomu opravdu potřebujeme Ježíše. A on to dělá. Člověk by řekl: „Zadarmo“. Zadarmo ovšem ne. Stálo ho to krev. Nás to stojí vyznání a právě tu lítost, o které v letošní postní době uvažujeme.

Minule jsme si řekli: Přirozená lítost (jen z přirozených motivů – že jsem si nadělal problémy) k odpuštění od Boha nestačí. Lítost ze strachu z Božích trestů a z pekla stačí k odpuštění ve svátosti smíření, ale je hodně nedokonalá. Dokonalá lítost z lásky k Bohu člověka ospravedlňuje ihned – ještě před svátostí smíření. Má své nezastupitelné místo zvlášť v ohrožení života.

Snad zbývá ještě říct si alespoň dvě věci:

Naše lítost má být všeobecná: Máme litovat všech hříchů. Je sice pravdou, že lehké hříchy Bůh odpouští, i když některý z nich litován a odpuštěn nebyl. Žádné hříchy ale nejsou odpuštěny tomu, kdo by vědomě nelitoval byť jen jednoho těžkého hříchu. Sv. Jan Maria Vianney na toto téma říká tato slova:

Lítost musí byl všeobecná. To znamená, že lítost by se měla vztahovat na všechny hříchy. Kdo by nelitoval jenom jed¬noho těžkého hříchu, pak i kdyby nad všemi ostatními hořce plakal, nezíská odpuštění.

Dozvěděl se jednou těžce nemocný řím¬ský místodržitel, pohan Chromos, že skrze svatého Šebestiána se dějí početné zázraky. Pozval tedy svatého k sobě a pro¬sil ho o navrácení zdraví. Svatý Šebestián mu odpověděl, že pravý Bůh nebe a země mu navrátí zdraví jen pod podmínkou, že zničí všechny kameny, kterým se klaní. Pohan na to přistoupil a začal bůžky ničit. Ale jednoho z nich mu bylo líto, a tak ho uchoval a soudil, že mu taková drobnůstka v získání zdraví neuškodí. Velmi se ale spletl. Když jeho choroba stále více sílila, povolal k sobě svatého Šebestiána a začal mu dělat těžké výčitky, že cítí stále větší bolesti i když odstranil ze svého domu bůžky. Na to se svatý zeptal: „Opravdu jsi vyhodil všechny bůžky? Nenechal sis ani jednoho?“

Mnoho hříšníků se podobá tomuto pohanskému měšťanovi. Jejich lítost není všeobecná, protože nemají opovržení vůči všem hříchům, s některými z nich jsou zvláštním způsobem spoutání. Pravou lítost potkáváme zřídka, a tak není divu, že i dobré svaté zpovědi jsou velmi vzácné.

Snad k tomu jen můžeme dodat: Nemusí být vždy jednoduché všech hříchů litovat. Ale kde je silná láska k Ježíši, tam to jednoduché je. Prosit o dar touhy.

A pak druhá věc: Lítost má být účinná, tedy spojená s pevným předsevzetím chtít proti všem hříchům poctivě bojovat. Nejlepším důkazem pravé lítosti je toto předsevzetí. Dětem říkávám: Když táta zakáže klukovi kopat s balónem před okny a kluk ho neposlechne a okno rozbije, asi by neobstál, kdyby přišel za tátou a řekl: „Táto, já toho strašně lituju, ale zítra tam jdu kopat zas!“ Jistě: Můžeme mít sami se sebou špatné zkušenosti. Můžeme mít zkušenost, že už tolikrát jsme chtěli nějakého hříchu nechat a tolikrát jsme to nedokázali. Můžeme mít strach, že to zase nedokážeme. Ale důležité je chtít. Chtít bojovat. Chtít udělat, co je v našich silách. To platí…

Slov už bylo o lítosti dost. Zakončeme naše rozjímání prosbou. Modlitbou sv. Jana Maria Vianneye:

Kde mám hledat opravdovou lítost? Koho mám o ni prosit?

Vím, Pane, kde je pramen opravdové lítosti! Ona pochází z nebe. Ty sám ji uděluješ. Bože, dej mi takovou lítost, která rozněcuje a sžírá srdce, která se rozpaluje tvou spravedlností a mění nešťastnou věč¬nost ve štěstí bez konce. Dej mi, Bože, takovou lítost…