Je to paradox: Farizeové nazývají Ježíše hříšníkem, ale sami svůj hřích nevidí. Jsou slepí. To se stává i dneska. Kolik je lidí, kteří říkají, že nemají hříchy, že se nemají z čeho zpovídat a možná by docela stačilo vzít si do rukou kancionál a projít si ty otázky podle Desatera – projít si zrcadlo svědomí. Ale oni se „nemají z čeho zpovídat“, tak aspoň někteří z nich hledají, co by rozcupovali na druhých.

Je to velké umění uznat svůj hřích a odvrátit se od něho, litovat. Uvažujeme o tom v letošní postní době. Minulou neděli jsme si řekli: Lítost je bolest duše nad spáchanými hříchy a odsouzení spáchaných hříchů spojené s předsevzetím proti hříchům bojovat. Ta bolest nemusí vždycky spočívat v přemíře citu. Důležité je rozumem uznat, že něco bylo opravdu špatně a vůlí se od toho odvrátit. Samozřejmě čím větší má člověk pro Ježíše cit, čím větší má touhu po Ježíši, tím víc bude lítost i opravdovou bolestí.

Ovšem není lítost jako lítost. Jaké parametry by naše lítost měla mít, aby nás disponovala k očištění, k odpuštění, ke smazání hříchů, ke smazání trestů?

Určitě nestačí jen nějaká přirozená lítost vycházející z čistě přirozených pohnutek. Člověk srazí autem na přechodu chodce a ujede. Není si jistý, jestli to někdo neviděl, jestli si někdo nezapamatoval jeho registrační značku, jestli ho nezachytila nějaká kamera. Možná má policii v patách, hrozí mu vězení. Měl přece jenom zastavit a poskytnout první pomoc. Tím, že ujel, zkomplikoval si život víc. To je ovšem lítost, která k odpuštění nestačí. Vychází jenom z přirozených pohnutek: Zkomplikoval si život a je z toho „špatný“. To je k odpuštění málo.

Aby člověk byl disponován k odpuštění hříchů od samého Boha, musí jeho lítost vycházet z nadpřirozených pohnutek. Řečeno jinak: Musí v té lítosti mít alespoň nějaké místo Bůh a jeho dary. Jestli člověk lituje proto, že ztratil dobré jméno, nebo proto, že si nedával lepší pozor a byl při krádeži chycen – to je k odpuštění málo. Jestli ale člověk lituje svých hříchů proto, že jimi ztrácí dobra nabízená Bohem (ať už v tomto čase nebo na věčnosti), je to dobrý odrazový můstek pro odpuštění ve svátosti smíření. Řečeno lidově: Pokud člověk lituje svých hříchů alespoň ze strachu před Božími tresty a před peklem, k odpuštění ve svátosti smíření to stačí, ale je to hodně nedokonalé. Proto se tomu říká „nedokonalá lítost“.

Ideálem lítosti je však dokonalá lítost – tedy lítost, ve které Bůh a jeho dary mají nejenom „nějaké“ místo, ale kde Bůh a jeho láska, která byla hříchem zraněna, mají první místo: Možná na nějaký ten hřích ani nikdo nepřijde, možná o něm vím jenom já a Bůh, možná bych pro nějaký ten hřích ani nebyl zavržený, ale já lituji, že jsem zranil, zarmoutil Boha, který mě má tolik rád a od kterého mám tolik dobrého. Proto mě to „pálí“.

To je nejkrásnější lítost – lítost dokonalá, lítost z lásky. Při takové lítosti Bůh člověka ospravedlňuje hned. Pokud člověk z lásky k Bohu lituje a z lásky k Bohu chce začít znovu, tak je očištěný hned. Samozřejmě pokud se jednalo o závažný hřích, tak před svatým přijímáním musí napřed ke svátosti smíření. Ale před Bohem je při lítosti motivované láskou ospravedlněný hned. I kdyby zemřel a nestihl se už vyzpovídat, ale pokud litoval z lásky k Bohu, pokud z lásky k Bohu chtěl začít poctivě znovu, pokud opravdu toužil se co nejdřív vyzpovídat, i kdyby (třeba při dopravní nehodě) svátost smíření už nestihl, skrze dokonalou lítost ho Bůh ospravedlňuje a přijímá.

Tak právě proto je dobře každý večer litovat hříchů z lásky k Bohu, pokud se stal závažný hřích tak i s touhou co nejdřív přijmout svátost smíření. Nevíme, jestli se ráno vzbudíme. A samozřejmě zvlášť v ohrožení života má taková lítost z lásky k Bohu a s touhou po co nejrychlejším přijetí sv. smíření nezastupitelný význam.

Vyprávěl jeden kněz, jak se jako synek šel kdysi v létě s kamarády někam koupat. Začal se topit. Bylo mu jasné, že nemusí přežít. Ale naučil se pravidelně z lásky k Bohu svých hříchů litovat. I v té chvíli ta myšlenka na lítost byla silná: Lituj z lásky k Bohu, s touhou po svaté zpovědi, s touhou po obrácení! Než se nadechl vody, takovou lítost vzbudil. Pak ho zachránili, přežil, později se stal knězem a vzpomínal na to. Ale i kdyby nepřežil, pokud litoval z lásky a s touhou po obrácení, s touhou po zpovědi, Bůh by ho přijal.

Opět si to shrňme: Přirozená lítost (jen z přirozených motivů – že jsem si nadělal problémy) k odpuštění od Boha nestačí. Lítost ze strachu z Božích trestů a z pekla stačí k odpuštění ve svátosti smíření, ale je hodně nedokonalá. Dokonalá lítost z lásky k Bohu člověka ospravedlňuje ihned – ještě před svátostí smíření. Má své nezastupitelné místo zvlášť v ohrožení života.

Učme sebe takové lítosti, trénujme ji často a pomáhejme k takové lítosti lidem, kteří se třeba náhle ocitnou v ohrožení života. Je to důležité.

O dalších parametrech lítosti zase příště…