Uvažovali jsme nad tím, co lítost není. Pojďme dnes uvažovat nad tím, co lítost je.

V odpovědi žalmu dnes zazněla výzva, abychom nezatvrzovali svá srdce. Minulou neděli jsme uvažovali také nad pojmem „bezcitné vědomí viny“. Řekli jsme si: To je asi to nejsmutnější, co člověka může potkat: bezcitné vědomí viny. Vím, že jednám špatně, ale už jsem si zvykl. Neřeším to. Na druhou stranu měli jsme před několika dny Hovory o víře, ve kterých se s mládežníky zabýváme věcmi víry a životem z víry. Otevřeli jsme otázku určitého nesprávného jednání. Chtěl jsem se zabývat spíš takovými lidskými a rozumovými důvody, proč do určitého jednání nejít. A jeden z těch mládežníků říká: „Já bych do toho nešel hlavně proto, že by to zarmoutilo Ježíše.“ To mě pohladilo po srdci.

Mít cit pro Ježíše, mít dar touhy po Ježíši – to je dobrý odrazový můstek k lítosti. Jestli člověk má pro Ježíše cit, jestli člověk má touhu po Ježíši, tak je daleko od toho, aby jen tak hříchem Ježíše zarmoutil a zranil. A pokud se zlo a hřích přece jenom stane, tak je daleko od toho, aby mu to bylo jedno. A tady bych asi začal: Jestli dělám zlo, jestli hřeším a nic mi to neříká, tak bych pro sebe prosil napřed o dar touhy po Kristu. Jestli naši drazí, na kterých nám záleží, hřeší, jestli dělají zlo a nic jim to neříká, tak bych prosil pro ně o dar touhy po Kristu. Kde není touha, tam můžu kolem sebe práskat paragrafy, jak chci. Kde je touha, tam se dějí veliké věci. Prosit o dar touhy.

A co to vlastně je ta lítost? Katechismus říká, že lítost je bolest duše a odsouzení spáchaných hříchů, spojené s předsevzetím v budoucnu už nehřešit. Pozor! Ta bolest nemusí nutně spočívat v přemíře citu. Ani nemusím nad hříchy fyzicky brečet. I když je pravdou, že pokud je v lítosti přítomný i silný cit, je to jedině dobře. A pokud lítost nad hříchy člověka dovede až k slzám, hříchy utopené v slzách – to je tím spíš znamení čehosi krásného.

Někdy to s tím citem ovšem není tak jednoduché. Zvlášť tam, kde je slabá víra, slabá láska, slabá touha po Bohu, tam je i slabý cit pro hřích, slabý cit pro to, jak hřích Ježíše zraňuje. Pokud ještě navíc člověk nějaký hřích prožíval citem jako příjemný, může být pro něj problémem citem hřích zavrhnout. Kdesi v literatuře byl popisován příběh, jak nějaký námořník přichází ke zpovědi a vyznává se, jak si tam kdesi užíval se ženami a říká: „Pane faráři, ale já toho nemůžu litovat!“ A pan farář povídá: „A tak litujete aspoň toho, že litovat nemůžete?“ Co člověk citem prožíval jako příjemné, neřekne, že bylo nepříjemné. Důležité je, aby na prvém místě rozumem uznal, že to bylo před Bohem špatně a vůlí aby se od toho odvrátil. Samozřejmě čím citlivější bude člověk vůči Bohu, tím víc bude v lítosti přítomen i cit – až sžíravá bolest duše, která hříchem zranila Boží lásku.

Shrneme si to: Litovat hříchů znamená uznat, že to bylo před Bohem špatně a vůlí se od toho odvrátit. Přemíra citu ani slzy nutnou podmínkou lítosti nejsou. Nejsou ovšem ani na škodu. Právě naopak.

Bude dobře prosit při této mši svaté o dar citu vůči Bohu, o dar citu vůči Boží lásce. Prosit o dar touhy. Pak lítost bude i bolestí a bude nás o to víc uschopňovat k obrácení. A bude nás i o to víc otvírat Božímu milosrdenství…