Nejen Petr, Jakub a Jan. I my slyšíme Otcův hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ A máme s tím leckdy problém. Jsme hliněné nádoby. Neumíme to. Někdy chybí sil, někdy chybí pochopení, porozumění. Kde je lítost, tam je naděje.

Uvažujeme v letošní postní době o lítosti člověka nad hříchy. Řekli jsme si, že nejenom my, ale i Bůh stojí o jakési to „promiň“. Řekli jsme si už, jak je lítost důležitá ve svátosti smíření. Je tak důležitá, že bez lítosti není odpuštění. I kdyby se člověk ze všeho vyznal, pokud ale svých hříchů nelituje, není mu odpuštěno, ani kdyby rozhřešení nad ním pronesl sám papež. Řekli jsme si: Dávejme si pozor, kdykoliv jdeme ke svaté zpovědi právě na ono poctivé vyjádření poctivé lítosti nad hříchy. Když už se zpovídáme, tak ať máme jistotu, že se zpovídáme platně, že nám opravdu bylo odpuštěno. A trénujme tu lítost třeba i každý večer před spaním.

Pojďme dnes dál. Pojďme si dneska říct, co lítost není. Ono se to totiž může týkat i nás. Můžeme hřešit, můžeme dělat nejrůznější zlo a nemusí to s námi nijak pohnout. Lidi, kteří dělají zlo a nelitují ho, můžeme rozdělit do tří skupin: Spousta lidí dneska ve zlých věcech zlo nevidí a tím se logicky tomu zlu nevyhýbá ani ho nelituje. Že zlo ve zlu nevidím, to ale ještě neznamená, že mi zlo neškodí. Že v cigaretách nevidím zlo, ještě neznamená, že mi ty cigarety neškodí. Že jezdím autem riskantně nebo pod vlivem alkoholu a riziko v tom nevidím, to ještě neznamená, že riziko v tom opravdu není.

Asi to nejsmutnější, co může člověka potkat, je to, co přesně vyjadřuje jeden drsný pojem: bezcitné vědomí viny: Uznávám zlo, ale je mi to jedno. Kolik lidí si už na větší nebo menší zlo zvyklo. Uznávají ho, ale zvykli si na něj: Dělám zlo, dělám hřích, ale neřeším to. Je to v pohodě: Jako křesťan se nemodlím, nechodím za Ježíšem, nezpovídám se, žiju v hříšném vztahu, občas si někde nepoctivě přilepším, v různém smyslu slova piju hřích jako vodu. Vím, že bych neměl, vím, že je to tak blbě, ale neřeším to. Bezcitné vědomí viny.

Ale pojďme o cosi výš: Četl jsem hezký článek s názvem „Hryže, hryže, hryže…“ Svědomí může člověka hryzat. Ale pozor! Lítost není úplně totéž, co hryzání svědomí. Litovat hříchu neznamená jenom cítit, že moje jednání není OK. Kluk ukradne v sámošce čokoládu, svědomí ho hryže, tak raději zajde ke zpovědi. To ještě není lítost. Nicméně i to „hryzání svědomí“ je už počátkem čehosi pozitivního, je dobrým znamením. Může člověka k lítosti disponovat a často opravdu i s lítostí je spojeno.

A co to lítost je? O tom si budeme vyprávět zase příště.

Pro dnešek ve chvíli ticha můžeme nakouknout do svého nitra a ptát se: Ježíši, není v mém životě něco, co mi škodí, co mě ničí, a třeba o tom ani nevím? Ukaž mi to! Možná o některých věcech jen tak matně tušíme, že nejsou OK. Možná ani nevíme proč. Možná by v tom případě stálo za to napsat to třeba anonymně na lístek a vhodit do krabičky na dotazy: Proč vlastně to nebo ono není v pořádku, proč vlastně to nebo ono je hříchem? Co je na tom špatně? Hledejme. Pomůže nám to! A pokud cítíme že ono bezcitné vědomí viny je náš případ nebo případ někoho kolem nás, zvláště někoho, na kom nám hodně záleží, můžeme prosit: Pane, zatřes s námi. Ať svědomí třeba i hryže. Ať je odrazovým můstkem k lítosti a obrácení…