Dnešní naše zamyšlení bych začal trochu netradičně – pohledem do našich kancionálů. Vy, kdo ještě pamatujete dřívější starou „Boží cestu“, tak si určitě vzpomenete, že postní písně v tom zpěvníku byly velmi silně a možná téměř výhradně zaměřené na Ježíšovo utrpení, případně na utrpení Panny Marie Bolestné. (Postní doba je doba, ve které si Ježíšovo utrpení připomínáme.) Když vezmeme do rukou současný kancionál, je to trochu jiné. Myšlenky na Ježíšovo utrpení jsou v postních písních taktéž obsaženy velmi silně. Daleko větší měrou než ve starém zpěvníku má ovšem spousta písní novodobého kancionálu ještě jiného společného jmenovatele: myšlenku obrácení člověka. Všimněme si toho! Můžete si doma oddíl postních písní (od č. 301 dále) prolistovat a zjistíte, že to tak skutečně je. Proč?

Církev nám i tímto způsobem chce připomenout, že myšlenka na Ježíšovo utrpení je v postní době důležitá. Podstatně důležitá. Ale stejně tak podstatně důležitá je zvláště v postní době myšlenka našeho obrácení, naší práce na sobě. Jak to často říkávám: Nemůžeme slzet u Kristova kříže a zároveň chtít Krista křižovat svými hříchy. Proto také dnes při popelci uslyšíme všichni tu novozákonní výzvu: „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ To je program…

Na čem bychom v letošní postní době mohli pracovat společně? Naznačil jsem to ve farním časopisu: Budeme pracovat na budování vztahu ke Kristu. Ve farním časopisu zazněla myšlenka a výzva zpytovat svědomí každý večer, a to formou tří otázek:

1. Čím mi dnes udělal Pán Bůh radost?
   A pak jak jsem na to reagoval já:
2. Čím jsem dnes udělal já Pánu Bohu radost?
3. A čím jsem dnes Boha zarmoutil?

A pak důležitá věc: vyjádření lítosti – lítosti z lásky k Bohu: Bože ty mě máš tolik rád a já jsem měl dnes pro Tebe tak málo lásky. Pane, smiluj se!

Když člověk vnímá, čím mu Bůh dělá radost, když člověk vnímá, čím on Bohu udělal radost, když člověk vnímá, čím Boha zarmoutil, tím roste vztah člověka k Bohu. Moc prosím, vraťme se k tomu ještě ve farním časopisu. Přečtěme si to třeba znovu. Zkusme to zvláště v této postní době praktikovat. Nejenom to uvědomění si, ale tu lítost z lásky – poctivé vyjádření té lítosti.

Budeme se v této postní době učit plakat nejenom na křížem, ale budeme se učit v tom nejširším smyslu slova poctivě plakat i nad tím, co nezvládáme.

Sv. farář arský Jan Maria Vianney řekl kdysi tato slova:

„Kdybych mohl, ukázal bych vám… Krev Boha–člověka prolitá za zahlazení lidských vin o tom mluví nejlépe. Kdybych mohl, uvedl bych vás do zahrady Olivetské, ve které Ježíš pláče kvůli hříchům, pláče ne normálními slzami, ale krví, která kvůli ohromnému smutku a strachu vytéká z jeho těla a zkrápí zem kolem něho. Uvedl bych vás do Jeruzaléma a ukázal bych vám Krista, jak padá pod břemenem kříže a ve strašné opuštěnosti umírá.

Často pláčeme, že jsme ztratili nějakou malou částku peněz, a někdy toho tak litujeme, že nemáme ani chuť k jídlu a nemůžeme spát. Ale kvůli těžkým hříchům neuroníme ani jednu slzu ani jeden povzdech. Jak málo člověk chápe, čím je těžký hřích!

Tak zkusme to přijmout jako úkol na tuto postní dobu: Budeme se učit plakat nejenom nad křížem, ale hlavně nad našimi hříchy. Jedním slovem se tomu říká: lítost.

K tomu úvodnímu článečku ve farním časopisu se, prosím, vraťme. Pomůže nám…