Možná by někdo řekl: „To je evangelium do ekonomické krize: Nestarej se o nic, Pán Bůh se postará…“ Tak to by byl hodně špatný výklad. Pán Ježíš v kontextu celého svého poselství nás samozřejmě nevybízí k tomu, abychom přestali pracovat, abychom zanedbávali své povinnosti, abychom tyto záležitosti lehkomyslně házeli na něj nebo na své bližní. Ale to, před čím nás chce ochránit, je tíha úzkostlivé starostlivosti. Právě o tu úzkost jde. O úzkost, která prozrazuje nedostatek jakéhosi základního spolehnutí, základní důvěry. To je jedna strašně důležitá dimenze víry: důvěra, základní spolehnutí se. Víra – to není jenom zastávání určitých názorů. Je to životní orientace. Důležitou dimenzí této životní orientace je právě důvěra v Toho, který je základem všeho.

Psychologové říkají, že ta důvěra po té přirozené lidské stránce se rodí už v nejrannějších chvílích lidského života v kontaktu mezi novorozencem a matkou. Nebo ještě před narozením. Jestli tato důvěra, ten prožitek bezpečí chyběl už mezi maminkou a dítětem, pak to dítě – a dnes třeba už dospělý člověk – je tím nějak poznamenán i vůči Bohu. Jestli člověk v ranném dětství prožíval úzkost vůči mamince nebo tátovi, tak bude pravděpodobně nastaven na úzkost a nedůvěru v mnoha rovinách přirozeného života, ale zároveň bude nastaven na úzkost a nedůvěru i vůči Bohu. Je to určité poznamenání, ale zároveň je to něco, s čím se dá pracovat. Dá se s tím pracovat lidsky – psychologicky, ale i duchovně.

Jestli se nás to týká nebo netýká, to si můžeme snadno otestovat. Psychologové a psychiatři říkají, že jak je založený, to člověk pozná nejlíp, když ráno cestou do práce vleze do psího exkrementu. Když se to stane člověku, který je depresivně založený, tak si řekne: „No tohle se může stát jenom mně. A takový už bude celý den. A takový je celý můj život. Já jsem se neměl narodit.“ Když se to stane člověku s úzkostnou strukturou osobnosti, tak si řekne: „No to je hrozné, jak já to budu řešit?! Domů už nemůžu – přišel bych do práce pozdě, ještě by mě vyhodili. Když přijdu takhle, tak řeknou, že jsem špindíra. Co já mám teď dělat?!“ Když se to stane člověku, který má paranoidní sklony, tak si řekne: „No to je jasný, to byl ten sousedův pes. On se včera na mě tak ošklivě díval, on mě nemá rád…“ Jenom člověk, který je zdravě založený, nebo už se uzdravil z nedobrých sklonů, řekne: „Jaké štěstí, že jsem si nevyšel jenom tak naboso!“

Ale pojďme k tomu úzkostnému vnímání: „No, co já budu teď dělat? Když to udělám tak, bude to špatně, když to udělám jinak, bude to zase špatně…“ A různé jiné zbytečné nebo přehnané strachy a stresy co jak bude. Možná se v tom leckdo najdeme. Je třeba s tím pracovat. A víra je k tomu zdrojem. Slyšeli jsme to v dnešním 1. čtení: „I kdyby maminka zapomněla na vlastní dítě, já na tebe nezapomenu,“ říká Bůh. Tolikrát jsme si to už v životě mohli vyzkoušet. Myslím tady na jedno svědectví, které před nedávnem vydala jedna naše farnice, když řekla asi toto: „Někdy jsem se divila, proč mě Bůh vede zrovna takovými cestami. Nelíbily se mi ty cesty. Ale nakonec jsem zjistila, že právě tak to bylo dobře. „I kdyby maminka na tebe zapomněla, já na tebe nezapomenu,“ říká Bůh. To je něco, co nás nemá vést k nějakému opovážlivému spoléhání. Starat se máme určitě. Ale ne úzkostlivě! Toho úzkostlivého starání nás chce Ježíš uchránit.

A dává nám i určitý návod, jak se té úzkosti, toho úzkostlivého starání zbavit: „Starejte se nejprve o Boží království a jeho spravedlnost!“ Jestli člověk vezme za své starost Boží, starost Ježíšovu (v tom nejširším smyslu slova – nejen v duchovních záležitostech, ale samozřejmě i v nich), o to víc Ježíš bude na sebe brát naše starosti. Copak to neděláme my lidé? Jestli někdo bere za své naše starosti, tím víc budeme brát za své i my starosti toho člověka. A to jsme lidé. Ježíš to tak bude dělat mnohonásobně intenzivněji.

Martin Luter říkával: „Mám dneska strašně moc práce. O to víc se musím modlit.“ Člověk, který si říká: „Já mám dneska tak strašně moc práce a starostí, já nemám vůbec čas, dneska se nemůžu pomodlit“ a vynechá modlitbu, tak často zjistí, že během té doby dělal tolik nemožných a naprosto zbytečných věcí. Kdežto když člověk věnuje ten čas Bohu, tak zjistí, že s daleko menším vypětím sil, s daleko menším nasazením udělal daleko víc. Jsou to paradoxy, ale je to zkušenost.

Přijměme ji v tom každodenním starání, možná i v tom každodenním úzkostném starání: Přijmi za své starosti Boží, starosti Ježíšovy. Jednak tě to vytrhne z toho tvého úzkého a úzkostného světa, získáš širší rozpětí tvé bytosti, nebudeš se topit jenom v tom svém a Ježíš bude opravdu o to víc s veškerou svojí všemohoucností brát za své tvoje zájmy. Nebudeme lehkomyslně opouštět svoje povinnosti. Ale budeme vše stavět na té velké důvěře Boží blízkosti. Jestli jednou zakusíme toto něco, co našemu životu dává neobyčejnou hloubku pokoje a síly, budeme to hledat stále znovu a budeme to nejen hledat, ale i nacházet a bude se tím postupně uzdravovat i ona úzkost, úzkostná starostlivost, která tak dokáže člověka ždímat a válcovat.

Přijměme tu cestu!