Když jsme minulou neděli slyšeli evangelium, ve kterém nás Ježíš vybízel, abychom se odřekli nejen vnějších zlých skutků, ale i zlého vnitřního smýšlení, možná někoho z nás napadla myšlenka: „Pane, nejdeš trochu daleko, nechceš po nás trochu moc?“ A dneska jde to evangelium je¬ště dál: Když dostaneš facku z jedné strany, nastav i druhou. A pak jde to evangelium úplně nadoraz: Ježíš říká, že máme nepřátele milovat: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují!“ Tu úplně hmatatelně visí ve vzduchu otázka: „Pane, Ty vážně po mě chceš, abych byl fackovací panák? Ty mi zakazuješ se bránit? A ještě mám milovat toho, kdo se na mě dopouští bezpráví?!“

Pozor na jednu věc! Ježíš tato slova říká v kontrastu k onomu starozákonnímu „oko za oko, zub za zub“. Odpověď dnes a denně vidíme ve sdělovacích prostředcích. Vidíme to zvlášť na Blízkém východě: Odpovědí na urážku je terorismus, odpovědí na terorismus jsou odvetná opatření. Odpovědí na odvetná opatření je terorismus a tak pořád dokola. Odveta přináší odvetu a konec je v nedohlednu. Ježíš nezakazuje nutnou obranu v důležitých věcech! I on sám se bránil: Když při soudním procesu před svým ukřižováním dostal facku, bránil se: „Proč mě biješ? Jestli jsem řekl něco špatného, dokaž, že je to špatné. Ale jestli ne, proč mě biješ?“ Jistě: Zvlášť v nějakých prkotinkách (a těch je v životě asi nejvíc) je často lepší nad něčím mávnout rukou. Život je příliš krátký, než abychom se soudili, že sousedova slípka hrabala na mém záhonku. Ale jsou i věci vážné. Jsou i vážná bezpráví. Tam i křesťan jistě má právo se bránit! Ale k jednomu se snížit nesmí: Nesmí se snížit k odvetě. Nesmí být měřítkem to, jak s námi jedná druhý. Měřítkem je to, jak s námi jedná a jak chceme, aby s námi jednal Bůh. V jednom žalmu vyznáváme, že Bůh „s námi nejedná podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí. Jak je vzdálen východ od západu, tak Bůh od nás vzdaluje naše nepravosti.“ Kdyby nebylo Boží milosrdenství, jaké by to s námi asi bylo?!

To je to nastavení druhé tváře: Nebudu s tebou jednat tak, jak ty jednáš se mnou. I Ježíš nám dal na kříži příklad. Neproklínal, nemstil se. A tam nešlo o sousedovu slípku, která drapkala na jeho zahrádce. Tam šlo o kříž a smrt.

Oko za oko, zub za zub. Jak ty ke mně, tak já k tobě. Když mě necháš na pokoji, možná ti ani já neublížím. Ale jestli mi zkřivíš jediný vlásek, jestli se mne jediným slovem dotkneš, tak ti to spočítám i s úroky. To je smýšlení mnoha lidí.

Křesťan má mít jinou zásadu: Křesťan si má říct: Kolikrát já jsem se provinil vůči Bohu? Kdyby si to všechno Bůh chtěl se mnou vyrovnat „fifti fifti“, jak bych asi dopadl? Kolikrát mi už Bůh odpustil? Kolikrát už Bůh „mávnul rukou“ nad něčím, co jsem nějak nedotáhl nebo přetáhl nebo kde byla třeba někdy i moje opravdu zlá vůle? Ale od pohledu do minulosti bude pak dobré přejít k pohledu do budoucnosti: Bible nás učí, že jednou budeme všichni stát před Bohem, abychom mu za svůj život vydali účty.

Krásné podobenství vyprávěl Ježíš: Jeden služebník dlužil svému králi strašně moc. Když mu to neměl z čeho vrátit, král mu celý dluh odpustil. A ten, když uviděl svého kolegu ve službě, který mu dlužil pakatel, chytnul jej pod krkem. Nechtěl čekat, dal jej zavřít. Když se to král dověděl, nechal toho ničemu vyhodit ven do temnot.

Budeme jednou odcházet z tohoto světa. A asi docela cítíme, že před Bohem budeme stát jako dlužníci. A jako ten služebník i my budeme prosit: „Bože, buď ke mně velkorysý! Bože, promiň! Promiň mi všecko!“ A Bůh nám odpoví: „Ano, prominu. Když i ty jsi dokázal být velkorysý, když i ty jsi uměl nad věcmi mávnout rukou, když ani ty jsi nechtěl, abys měl se všemi všechno „fifti fifti“, když i ty ses v životě vždycky smiloval, když ani ty jsi ve svém životě nikoho nezavrhnul, když jsi pokaždé odpustil, i já tobě odpouštím, ani já nezavrhnu tebe.“

Na závěr jedna provokativní otázka: Možná opravdu máme s nejedním člověkem nevyřízené účty. A možná bychom si ty účty s ním i rádi vyřídili. Ale otázka zní: Nemá nějaký nevyřízený účet i Bůh se mnou?