Víte, jakou schopnost má chameleón? Umí měnit barvy. Umí splynout s prostředím tak, že se v něm ztrácí. Jestli ho tak Bůh stvořil, tak je to v pořádku. Nám ale Ježíš říká v dnešním evangeliu, že nás křesťany tak nestvořil. Říká, že my křesťané nemáme splynout prostředím. Nemáme být plaností v planosti a tmou ve tmě. Ale v planosti máme být solí a ve tmě máme být světlem. Schovat ve tmě světlo pod kbelík – to je škoda. Schovávat se se svojí vírou jenom v kostele a mimo kostel splynout se světem – to je taky škoda.

Mnozí si zvykli za komunistů schovávat se se svojí vírou a mnohým to vydrželo dodnes. Často se i dnes za takovým postojem skrývá strach, že se ostatní budou na mě dívat skrz prsty. Anebo obava, že ztratím hodnotu v očích druhých. Jenomže to je falešná hodnota. My máme hodnotu právě tím, že jsme v planosti solí a ve tmě světlem.

Rád bych vám na toto téma přečetl jedno hezké svědectví otištěné v posledním čísle časopisu „Milujte se“:

Někdy nás děti svým příkladem, jednoduchým a přímým jednáním, plynoucím z čistoty srdce, mohou oslovit a donutit k zamyšlení.
Můj krátký příběh se stal už před pár lety, krátce po tom, co v naší farnosti proběhly misie. Lidové misie byly pro naši rodinu opravdovým zážitkem. Milosti, které jsme v té době obdrželi, se projevují až do dneška. Misie „probudily“ všechny členy naší rodiny. Povzbudily nás pro život s Pánem Ježíšem.
Jeden z mých synů, který v průběhu misií denně ministroval (někdy i vícekrát), byl z nás všech nadšený nejvíc. Hodně se modlil, denně si četl Písmo svaté. Svoji víru prožíval s radostí a evangelizoval jednoduše, přirozeně: svými postoji a jednáním.
Bydlíme uprostřed vesnice, to znamená v místě, kde je nejvíc rušno. Jednou brzo odpoledne jsem se vracela domů a slyším z dálky melodii žalmu. Za pár kroků už rozumím i textu. A vzápětí poznávám výrazný hlas svého syna. Okamžitě jsem si uvědomila, že činnost, kterou si díky našim misionářům velmi oblíbil – zpívání žalmů, dělá u dokořán otevřeného okna. Rozpačitě jsem se rozhlídla, kdo je na ulici a slyší zpěv. Po příchodu domů jsem syna pochválila a jenom na okraj jsem poznamenala, že okno může být příště zavřené… Syn se na mě překvapeně podíval a zeptal se: „Mami, ty se stydíš?“ Jeho další slova mě celkem překvapila: „Mami, je ti to nepříjemné, že lidi venku slyší slova žalmu? Já musím každý den poslouchat nadávky, rouhavé řeči… – a nikoho nezajímá, že si to nepřeju. Proč by oni nemohli slyšet slova žalmu?“
Ta otázka mě úplně odzbrojila. Zastyděla jsem se před Bohem, před synem i před sebou…

Prosme o milost nesplývat s prostředím. Prosme o milost v planosti být solí, ve tmě být světlem. Kdo prosí, dostává…