Panna Maria a sv. Josef přicházejí do chrámu, aby naplnili příkaz Mojžíšova zákona: Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu. Zasvěceno znamená darováno.

Proto dnes v celé církvi prožíváme také Den zasvěceného života. Mají dnes svůj svátek všichni, kteří se Bohu zasvětili sliby, všichni, kdo se Bohu darovali zvláštním způsobem: kněží a jáhnové, řeholníci a řeholnice, zasvěcené panny. Ale nejenom oni. Myslím, že můžeme říct, že svátek mají dnes i všichni ti, kteří se opravdu vážně rozhodli zasvětit neboli darovat Bohu svůj život tam, kde jsou – ve stavu, v jakém se nacházejí a v povolání, které vykonávají. Svým způsobem mají svátek i všichni ti, kteří formou nějakého osobního, soukromého slibu zasvětili neboli darovali Bohu nějakou konkrétní oblast svého života.

Co se od těchto lidí můžeme učit? Něco moc důležitého: Mnozí lidé si myslí, že Bůh je tady proto, aby plnil naše přání a zajišťoval naše štěstí. Člověk si tak hraje na boha a Boha dělá svým služebníkem. Takový člověk nepřekračuje svůj stín. Takový člověk neroste k velikosti, ke které byl povolán. Hraje si na svém písečku a Boha povolává, aby mu sloužil.

Jsou ale lidé, kteří pochopili, kdo je Bůh a kdo jsem já a kteří zatoužili dát se Bohu darem. Tito lidé mají potom ovšem svým způsobem o dost jednodušší život. Jestliže se Bohu dali jako dar, tak potom nejsou překvapeni, když je něco jinak, než si představovali. Dali Bohu právo na to, aby ve své lásce a ve své prozřetelnosti s nimi dělal, co bude chtít. A jejich pokoj vychází z jistoty a ze stále nových zkušeností, že Bůh se umí postarat o to, co je jeho.

Ale je ještě jedna moc důležitá věc: Darovat se Bohu – to je obrovský zdroj duchovní plodnosti! Každý z nás máme určitě spoustu lidí, které neseme ve svém srdci a na kterých nám záleží a za které se možná i modlíme. Ale zároveň kolika lidem se zdá, že jejich námahy a modlitby jsou bez plodů! Ježíš o sobě a o učednících říká: Pro ně se zasvěcuji (tzn. Tobě, Bože, se daruji – pro ně!), aby i oni byli posvěceni. To je výzva přidat k modlitbě i to darování sebe Bohu. To je tajemství duchovní plodnosti. To dělali i velcí světci jako třeba sv. Jan Maria Vianney. O něm je známo, že obrátil nejenom svoji farnost, ale statisíce dalších lidí. Méně se už ale ví, že tento kněz se denně modlil: „Můj Bože, daruj mé farnosti obrácení. Jsem ochoten snášet po celý život všechno, co chceš, jen aby se farníci obrátili.“ Velkoryse podepsal Bohu čistý šek. V tom bylo tajemství jeho kněžské plodnosti.

A v tom je tajemství duchovní plodnosti i dnes. Co kdybychom k modlitbám za ty, na kterých nám záleží, připojili i ono darování sebe Bohu? Pro začátek aspoň třeba na čas, na krátký čas nebo jenom v určité oblasti života. A Pán se nedá zahanbit. A my možná, že až si to odzkoušíme na čas nebo jenom v určité oblasti života a až si odzkoušíme, že Pán se nenechá zahanbit, možná se mu darujeme i úplně a navždycky.

Až se budeme v modlitbě nad dary u oltáře dnes modlit: „Bože, přijmi oběť, kterou ti s radostí přináší tvá církev“, kéž tam nechybí ani náš dar – dar sebe…