Browse By

PROMLUVA Z 2. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – TÝMOVÉ SMÝŠLENÍ V CÍRKVI

Svatý apoštol Pavel v dnešním 2. čtení uvádí, že píše křesťanské církevní OBCI. Je to zvlášť v těchto dnech, kdy se modlíme za jednotu křesťanů, připomínka, že my nejdeme k Bohu jako jednotlivci, ale jako SPOLEČENSTVÍ. Dnes bychom řekli TÝM. Tým, ve kterém je každý důležitý, ve kterém má každý své místo, svůj úkol. Tým, ve kterém je důležité, aby všichni táhli za jeden provaz.

Už Bible říká, že není dobře člověku samotnému. A svaté Kateřině v nějakém zjevení Ježíš říká: „Kateřino, já jsem mohl dát lidem všecko. Všecky síly, všecky schopnosti. Ale já jsem to neudělal, protože jsem chtěl, aby se lidé navzájem potřebovali.“

Můžeme si představit veslici. Představme si větší loď, zprava i zleva jedno veslo za druhým. Když na té veslici budu sedět u jednoho vesla sám a budu se snažit veslovat, nedopluji nikam. V lepším případě se budu jenom točit stále dokola. Potřebujeme druhé, kteří budou veslovat s námi a oni potřebují nás, abychom veslovali s nimi. Pak se budeme posunovat kupředu. Proto se obklopujeme lidmi, zakládáme rodiny, pracovní týmy, sportovní kluby. Proto také tvoříme církev.

Důležité je, ať už jsem členem jakéhokoliv týmu, abych byl jeho platným členem. Když druzí veslují a já budu mít jen veslo spuštěné ve vodě anebo dokonce budu veslovat kontra – proti, budu škodit. Známe to ve sportu: Jestli někdo dělá nějaký kolektivní sport, ví dobře, jak to dopadá, když někdo hraje jenom naoko nebo ještě nahrává soupeři. Když někdo pracuje jako hasič, je nemyslitelné představit si, že by někdo při nějakém zásahu pracoval jenom naoko nebo proti ostatním. Podobně v pracovních týmech – třeba tým lékařů chirurgů. Těžko si představit, že u operačního stolu někdo pracuje jenom naoko nebo úplně jinak než ostatní – na vlastní pět. Podobně v rodině: Když se někdo jenom „veze“ a neplní své úkoly, své poslání, nedrží s ostatními za jeden provaz – to rodinu rozkližuje.

A platí to i o církvi: Důležité je, abychom „táhli za jeden provaz“, abychom byli na svém místě, abychom neměli veslo jenom ponořené do vody nebo dokonce neveslovali proti ostatním. A to platí v celocírkevním měřítku stejně jako v každé církevní obci.

I církev v naší farnosti je jakousi „veslicí“. Jsem rád, že je opravdu velké množství těch, kteří jsou na svém místě a kteří poctivě veslují. Jenom v mailovém adresáři mám cca 90 adres spolupracovníků naší farnosti. A kolik je dalších, kteří nekomunikují těmito moderním prostředky, ale poctivě pracují, kolik je také těch, kteří rukama už pracovat nemohou, ale za naši farnost se modlí. Díky všem a pozvání pro další. S každým se počítá.

Na závěr otázky do našeho nitra. Do jakých společenství, do jakých týmů patřím? Jaké jsou „veslice“ na kterých sedím? Jak vesluji?

Ten obrázek vesla jenom ponořeného do vody nebo veslujícího do protisměru si odnesme ve svém srdci. Kéž to nikdy není obrázek nikoho z nás…